Šedesát let samoty: Když se život obrátí naruby na prahu stáří

„Proč jsi nikdy neměl rodinu, Karle?“ zeptala se mě máma, když jsem jí před měsícem pomáhal s nákupem. Její hlas byl tichý, ale v očích měla smutek, který jsem tam vídal už roky. „Všichni tvoji kamarádi mají děti, vnoučata… a ty pořád nic.“ Mlčel jsem. Co jí mám říct? Že jsem se bál? Že jsem nikdy nenašel odvahu? Nebo že jsem si prostě zvykl na samotu?

Bylo mi devětapadesát a nikdy jsem se necítil starý. Vlastně jsem se nikdy necítil dospělý. Pořád jsem měl stejné zájmy jako na vysoké – jazz, staré filmy, výlety s partou. Naše skupina se nerozpadla jako u ostatních, které semlela rodinná rutina. My jsme pořád chodili na pivo do stejné hospody U Tří lvů, kde jsme kdysi plánovali dobýt svět. Jenže svět jsme nedobyli a já zůstal sám.

A pak přišla Jana. Potkal jsem ji v knihovně na Smíchově, když jsem hledal knížku o historii českého filmu. Byla o deset let mladší, rozvedená, dvě dospělé děti. Usmála se na mě tím svým klidným úsměvem a já měl pocit, že se mi zastavil čas. „Vy taky hledáte něco od Hřebejka?“ zeptala se a já poprvé po letech cítil, že mi někdo rozumí.

Začali jsme si psát, pak chodit na kávu, do kina. Po dvou měsících mě pozvala k sobě domů na večeři. Její byt voněl levandulí a v kuchyni hrála stará Lucie Bílá. Povídali jsme si dlouho do noci a já najednou věděl, že tohle je něco jiného než všechny moje předchozí známosti.

Jenže pak přišly otázky. „Karle, proč jsi nikdy nebyl ženatý?“ ptala se Jana jednou večer, když jsme seděli na balkoně a dívali se na Prahu zalitou světly. „Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Možná jsem čekal na tebe.“ Usmála se, ale v očích jí probleskla nejistota.

Začali jsme spolu trávit víc času. Moji kamarádi byli nadšení – konečně prý přestanu být starý mládenec. Máma mi volala častěji než dřív a ptala se, kdy ji Janě představím. Jenže já měl strach. Co když to pokazím? Co když už je pozdě začínat znovu?

Jednoho večera mi Jana řekla: „Karle, já už nechci být sama. Chci s tebou žít naplno. Ale potřebuju vědět, že to myslíš vážně.“ Mlčel jsem tak dlouho, až odešla do ložnice sama. Seděl jsem v obýváku a díval se na její fotky s dětmi na poličce. Najednou mi došlo, že celý život utíkám před odpovědností.

Druhý den ráno jsem šel do práce jako ve snu. V kanceláři si mě zavolal šéf: „Karle, za měsíc jdeš do důchodu. Už máš nějaké plány?“ Zavrtěl jsem hlavou. Plány? Já nikdy žádné neměl.

Odpoledne jsem šel za kamarádem Petrem do hospody. „Hele,“ řekl mi po třetím pivu, „jestli tu ženskou miluješ, tak ji nenech odejít. Víš kolik lidí by dalo cokoliv za druhou šanci?“ Přikývl jsem, ale v hlavě mi hučelo.

Večer jsem seděl doma a přemýšlel o svém životě. O všech těch promarněných příležitostech – o láskách, které jsem nechal odejít, o snech, které jsem nikdy neuskutečnil. A najednou jsem měl pocit, že jestli teď něco neudělám, budu litovat do konce života.

Druhý den ráno jsem koupil kytici růží a zazvonil u Janina bytu. Otevřela mi v županu a překvapeně zamrkala. „Jano,“ řekl jsem tiše, „bojím se. Ale chci to zkusit s tebou. Chci s tebou zestárnout.“ Rozplakala se a objala mě tak pevně, až mi vyhrkly slzy.

Začali jsme plánovat společný život. Bylo to těžké – její děti mě přijaly chladně, máma měla strach, že mě Jana jen využije. Kamarádi si dělali legraci z mého pozdního prozření. Ale já byl poprvé v životě šťastný.

Jednou večer jsme seděli s Janou na lavičce v parku pod Petřínem a ona mi položila hlavu na rameno: „Myslíš, že to zvládneme? Že ještě máme šanci?“ Podíval jsem se jí do očí a poprvé v životě nelhal: „Nevím. Ale chci to zkusit.“

Teď je mi šedesát a začínám nový život. Bojím se víc než kdy dřív – ale poprvé mám pro co žít.

Možná je lepší začít pozdě než nikdy nezačít vůbec… Co myslíte? Má smysl riskovat i na prahu stáří?