Nechtěný zeť: Cesta k odpuštění v české rodině
„Ondřeji, proč jsi vůbec přišel?“ slyším za dveřmi kuchyně hlas své tchyně, paní Novotné. Je sobota ráno, v bytě na Žižkově voní čerstvá káva a já stojím v předsíni s kyticí růží, které jsem koupil cestou z noční směny. Vím, že mě nesnáší. Vím, že si myslí, že nejsem pro její dceru dost dobrý. Ale dnes je Veroniky narozeniny a já slíbil, že přijdu.
„Mami, prosím tě, nech toho,“ slyším Veroniku, mou ženu, jak se snaží situaci uklidnit. „Ondra se snaží.“
„Snaží? To je to nejmenší, co může dělat, když tě přivedl do takové situace!“ odpoví jí tchyně ostře. Vím, že mluví o mém dluhu. O tom, jak jsem před dvěma lety přišel o práci a museli jsme si půjčit peníze, abychom vůbec zaplatili nájem. Vím, že si myslí, že jsem neschopný.
Vcházím do kuchyně a snažím se usmát. „Dobrý den, paní Novotná. Všechno nejlepší, Veru.“ Podávám ženě kytici a ona mě obejme. Její matka mě sjede pohledem.
„Děkuju, Ondro,“ řekne Veronika tiše. Vidím v jejích očích únavu. Vím, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou.
Snídaně probíhá v napjatém tichu. Pan Novotný mlčí, občas si odkašle a schovává se za noviny. Tchyně se mě ptá na práci, ale v jejím tónu slyším výčitku. „Tak co, už máš konečně něco pořádného?“
„Pracuju v pekárně, noční směny. Není to ideální, ale aspoň něco,“ odpovídám a cítím, jak mi hoří tváře.
„No, hlavně že aspoň něco,“ odsekne a dál krájí chleba.
Veronika se mě snaží podržet. „Ondra dělá, co může. A já jsem ráda, že je s námi.“
Tchyně si odfrkne. „To bych ráda viděla.“
Po snídani jdeme s Veronikou na balkon. „Promiň,“ šeptá mi. „Ona je prostě taková.“
„Já vím. Ale už mě to unavuje. Pořád mám pocit, že musím něco dokazovat.“
„Nemusíš. Já tě miluju takového, jaký jsi.“
Ale já vím, že to není pravda. Musím se změnit. Musím najít lepší práci, splatit dluhy, dokázat jim, že nejsem ztracený případ.
Začínám hledat práci všude možně. Rozesílám životopisy, chodím na pohovory. Všude slyším to samé: „Máte díru v životopise. Proč jste byl rok bez práce?“ Vysvětluju, že jsem se staral o nemocného otce, že jsem měl smůlu, že jsem dělal brigády. Ale nikdo mě nechce.
Jednoho dne přijdu domů a najdu Veroniku plakat. „Co se stalo?“ ptám se.
„Maminka mi volala. Prý bych se měla rozvést, že si zasloužím lepší život.“
Cítím vztek a bezmoc. „A co jsi jí řekla?“
„Že tě miluju. Ale už nevím, jak dlouho to vydržím. Jsem mezi vámi dvěma a trhá mě to na kusy.“
V tu chvíli si uvědomím, že nejde jen o mě. Že moje nejistota ničí i ji. Musím něco udělat.
Začnu pracovat na stavbě. Je to těžká práce, ale platí lépe než pekárna. Každý den se vracím domů unavený, ruce mám rozedrané do krve. Ale splácím dluhy. Pomalu, ale jistě.
Jednoho večera přijde Veronika domů pozdě. Je bledá a vypadá vyčerpaně. „Mám zpoždění,“ řekne tiše.
„Myslíš…?“
Přikývne. „Možná jsem těhotná.“
Sedíme spolu na gauči a držíme se za ruce. Najednou mám strach. Co když to nezvládnu? Co když budu stejný jako můj otec, který nás opustil?
O týden později je to jisté. Budeme mít dítě. Veronika je šťastná, ale já cítím tíhu odpovědnosti. Musím být lepší. Musím být silnější.
Když to oznámíme rodičům, tchyně se rozpláče. „Tohle si nezasloužíš, Veroniko. S tímhle člověkem…“
„Mami, dost!“ vykřikne Veronika. „Ondra je můj muž a bude skvělý táta. A jestli to nedokážeš přijmout, tak už sem nechoď!“
Poprvé v životě vidím, jak se tchyně zarazí. Poprvé vidím, že má strach, že přijde o dceru.
Začíná se něco měnit. Tchyně mi začne nosit buchty do práce. Občas mi zavolá, jestli něco nepotřebujeme. Není to láska, ale je to začátek.
Když se narodí naše dcera Eliška, stojím v porodnici a brečím. Držím ji v náručí a vím, že pro ni udělám cokoli. Tchyně přijde na návštěvu a poprvé mě obejme. „Děkuju, Ondro,“ zašeptá.
Dnes je Elišce rok. Sedíme u jednoho stolu – já, Veronika, Eliška, tchyně i tchán. Smějeme se, jíme dort a já vím, že jsem našel své místo. Nebylo to lehké. Musel jsem projít peklem, abych se stal součástí rodiny, která mě odmítala.
Ale stálo to za to? Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu, která vás nechce přijmout?