Cizí telefon, cizí život: Když pravda bolí víc než lež

„Proč mi ten zatracený telefon nejde odemknout?“ zamumlala jsem podrážděně, když jsem v tramvaji mačkala svůj obvyklý kód. Prsty mi klouzaly po prasklém skle, ale displej zůstal černý. Vztekle jsem si povzdechla a chtěla ho strčit zpátky do kabelky, když v tom se rozsvítilo nové upozornění: „Uvidíme se dnes?“ Ztuhla jsem. To nebyla zpráva pro mě. To nebyl můj telefon.

Chvíli jsem jen seděla, srdce mi bušilo až v krku. Opatrně jsem otočila mobil a všimla si, že prasklina na skle je v jiném místě než na mém. Identické černé pouzdro, stejné značky, stejný model – jen tohle nebyl můj svět. Další zpráva: „Nezapomeň si u mě mikinu. Ještě pořád voní po tobě.“

V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. V hlavě mi vířily myšlenky: To je nějaký omyl. Někdo mu píše omylem. Ale proč by někdo cizí psal mému manželovi takové věci? Vystoupila jsem o dvě zastávky dřív a opřela se o studenou zeď podchodu. Odemkla jsem telefon otiskem prstu – samozřejmě, že to nefungovalo. Zkusila jsem kód, který používá Petr na všechno: datum našeho výročí. Displej se rozsvítil.

Bylo to jako otevřít dveře do cizího bytu. Všude známé věci, ale všechno jinak. Galerie plná fotek z práce, pár snímků našeho syna Filipa, ale pak… Selfie s neznámou ženou. Blond vlasy, široký úsměv, ruka kolem jeho ramen. Zprávy od „Lenka ❤️“ byly plné smajlíků, vtipů a něhy, kterou jsem od Petra už dlouho necítila.

„Dneska ti to moc slušelo,“ psala mu včera večer. „Chybíš mi.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet přímo na ulici. V hlavě mi běžely poslední týdny: pozdní návraty z práce, tiché večeře, jeho pohledy upřené do mobilu. Vždycky říkal, že je unavený nebo že má moc práce. Já mu věřila.

Telefon mi vibroval v ruce – volal mi on. Srdce mi poskočilo, ale zvedla jsem to až napodruhé.

„Ahoj, Jano… Hele, asi jsme si vyměnili telefony,“ zněl jeho hlas nervózně.

„Ano, asi ano,“ odpověděla jsem tiše.

„Kde jsi? Přijedu za tebou.“

„Jsem u metra na I.P. Pavlova.“

„Za deset minut jsem tam.“

Zavěsila jsem a zírala na obrazovku. Chtěla jsem mu všechno omlátit o hlavu, křičet na něj před celou Prahou, ale místo toho jsem jen stála a třásla se zimou i vztekem.

Když přijel, vypadal bledě a vystrašeně. Podal mi můj telefon a já jemu ten jeho.

„Jano… já ti to vysvětlím,“ začal.

„Není co vysvětlovat,“ přerušila jsem ho. „Všechno jsem viděla.“

Chvíli mlčel a pak sklopil hlavu.

„Nechtěl jsem ti ublížit… S Lenkou je to… prostě jiný. Neplánoval jsem to.“

„A co Filip? Co já?“ vyhrkla jsem.

„Pořád vás mám rád… Ale poslední roky jsme si byli cizí.“

Chtěla jsem ho uhodit, obejmout i utéct zároveň. Místo toho jsem se rozbrečela.

Domů jsme šli mlčky každý zvlášť. Večer seděl v kuchyni a já v ložnici poslouchala ticho bytu, kde kdysi býval smích a teď jen ozvěna zrady.

Druhý den ráno jsme si sedli ke stolu jako cizí lidé.

„Co bude dál?“ zeptala jsem se.

Petr dlouho mlčel.

„Nevím… Asi bych měl odejít.“

Filip přišel do kuchyně a podíval se na nás střídavě.

„Mami? Tati? Co se děje?“

Objala jsem ho a poprvé v životě nevěděla, co říct.

Následující týdny byly peklo. Petr si sbalil věci a odstěhoval se k Lence. Filip se ptal pořád dokola proč, jestli jsme ho přestali mít rádi. V práci jsem dělala chyby, doma brečela do polštáře a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo.

Jednou večer mi zavolala Lenka.

„Jano… promiňte mi to všechno. Nechtěla jsem vám rozbít rodinu.“

„To jste měla myslet dřív,“ odpověděla jsem chladně a zavěsila.

Začala jsem chodit k psycholožce. Pomalu jsem se učila žít sama za sebe, ne jen jako manželka nebo matka. S Filipem jsme začali jezdit na výlety – jen my dva. Občas mě přepadne smutek nebo vztek, ale už vím, že to zvládnu.

Petr mi občas píše – prý mu chybíme. Ale já už nechci žít ve lži.

Někdy v noci přemýšlím: Kdybych ten den nevzala špatný telefon… Žila bych dál ve sladké nevědomosti? Nebo je lepší znát pravdu, i když bolí?

Co byste udělali vy? Odpustili byste? Nebo byste taky radši začali znovu?