Kradla jsem jídlo pro své děti. Když mě chytila ochranka, policista udělal něco, co mě přimělo zavolat sestře po šesti letech
Ruka ochranky se mi sevřela kolem předloktí právě ve chvíli, kdy mi z kabelky vykoukl roh balení sýra. Za pokladnami pípaly nákupy a já si všimla sousedky od nás z domu. Dívala se přímo na mě. To mě v tu chvíli bolelo skoro víc než strach z policie.
V kanceláři za skladem jsem položila na stůl chleba, sýr, máslo a dvě jablečné kapsičky. Hodnota necelých tří set korun. V peněžence jsem měla dvacet šest.
„Tohle jste zapomněla zaplatit?“ zeptal se muž v černé vestě.
Zavrtěla jsem hlavou. Na výmluvu už mi nezbyla síla.
Doma čekali osmiletý Matěj a čtyřletá Anička. Hlídala je paní Dvořáková ze třetího patra, která si myslela, že jsem si odskočila pro zlevněný nákup. Vlastně jsem si to ještě cestou do obchodu myslela taky.
Petr odešel v únoru. Sbalil sportovní tašku a řekl, že potřebuje klid. Já zůstala se dvěma dětmi, nájmem a pračkou, která při ždímání tekla.
První měsíc poslal pět tisíc. Druhý dva. Potom přestal odpovídat.
Pracovala jsem ráno v pekárně na zkrácený úvazek. Když byla Anička nemocná, příjem se ještě ztenčil. O výživné jsem už požádala soud, na úřadě vyřizovala další pomoc. Všude chtěli papíry. Děti chtěly večeři.
Poprvé jsem ukradla rohlíky a tavený sýr. Podruhé těstoviny. Pokaždé jsem si říkala, že naposledy. Neomlouvá mě to. Jen takhle to bylo.
Policista přišel asi za dvacet minut. Jmenoval se Pavel, příjmení jsem přes slzy nepřečetla. Vzal si občanku a zeptal se, jestli jsem v obchodě sama.
„Děti jsou u sousedky.“
„Kolik jim je?“
Odpověděla jsem a začala brečet tak ošklivě, až jsem nemohla popadnout dech. Podal mi krabici papírových kapesníků.
„Prosím vás, nevezmou mi je?“
„Teď řešíme, co se stalo tady,“ řekl klidně. „Tohle nemůžu dělat, jako by se nestalo. Ale potřebuju, abyste se nadechla.“
Sepsal se mnou událost a vysvětlil, že věc oznámí k projednání jako přestupek. Ochranka zkontrolovala nepoškozené zboží. Podepisovala jsem papír a styděla se i za svoje špinavé nehty od ranního úklidu pekárny.
Potom se Pavel zeptal, jestli máme doma něco k jídlu.
„Brambory. Trochu mouky.“
Chvíli mlčel. Pak požádal pracovníka obchodu, jestli by mohl vzít vozík.
Nejdřív jsem nechápala. Když se vrátil s mlékem, vejci, pečivem, rýží, jogurty a jablky, začala jsem vrtět hlavou.
„To nemůžu přijmout.“
„Můžete. Zaplatil jsem to ze svého. Účtenku máte v tašce.“
„Já vám to vrátím.“
„Teď hlavně potřebujete, aby na to někdo nebyl s vámi sám. Máte komu zavolat?“
Málem jsem řekla, že ne.
Jenže jsem měla sestru.
S Lenkou jsme spolu šest let nemluvily. Když umírala máma, zůstala jsem u ní převážně já. Lenka bydlela v Brně a jezdila o víkendech. Po pohřbu jsem jí vyčetla, že si vybrala pohodlnější život. Ona mně, že jsem jí nedovolila udělat nic správně.
Pak jsme se pohádaly o peníze za pohřeb. Něco zaplatila, ale já tvrdila, že málo. Dodnes si pamatuju, jak položila klíče na stůl.
„Až budeš chtít sestru, ne účetní, ozvi se.“
Neozvala jsem se ani tehdy, když Petr odešel. Radši jsem jí v hlavě přisoudila větu: Vidíš, já ti to říkala.
Domů jsem přinesla dvě tašky. Matěj hned jednu otevřel.
„Mami, my máme jogurty?“
Přikývla jsem a odešla do koupelny. Seděla jsem na zavřeném záchodě a držela telefon. Lenčino číslo jsem nikdy nesmazala.
Zvedla to po čtvrtém zazvonění.
„Lenko, prosím tě… nech mě domluvit.“
Všechno jsem jí řekla. O Petrovi, dluzích, obchodě i policistovi. Čekala jsem ticho nebo výčitku.
„Jedly dneska děti?“ zeptala se.
To mě úplně dorazilo.
Přijela druhý den. Přivezla polévku v hrnci a sedla si ke kuchyňskému stolu. Žádné objímání mezi dveřmi. Byly jsme si najednou cizí a obě jsme to cítily.
„Já ti nepřijela říct, že jsi měla odejít dřív,“ řekla. „Ale všechno za tebe taky nezvládnu.“
„Já vím.“
Pomohla mi s nájmem, prošla se mnou papíry pro soud a našla bezplatnou poradnu. Dohodly jsme se, co jí budu postupně vracet. O mámě jsme mluvily až večer. Bez počítání, kdo tam strávil víc hodin. Stejně jsme se trochu pohádaly. No, úplně trochu zase ne.
Dnes mám víc směn a Lenka volá každou neděli. Výživné pořád vymáhám. Pokuta za krádež přišla taky; splácím ji podle dohody.
Nejvíc mě pořád mrzí, že jsem se bála požádat sestru dřív, než jsem začala krást. Kolik trápení si člověk přidělá jen tím, že nechce před vlastní rodinou přiznat, že už nemůže?