Dcera se k nám nastěhovala s manželem a dvěma dětmi. Po pěti měsících jsem ve vlastním bytě neměla ani kam si sednout

Našla jsem svoje svatební skleničky zabalené v novinách vedle koše. Dcera potřebovala polici na dětské lahvičky. Stála jsem v kuchyni našeho bytu v Pardubicích a držela jednu skleničku tak pevně, až mě zabolely prsty. Z obýváku běžela pohádka, pračka ždímala a na mém místě u stolu ležel rozebraný kočárek.

Byl to teprve třetí týden jejich pobytu.

Když nám Lenka zavolala, že podepsali dohodu o ukončení nájmu a za čtyři dny musí předat byt, Jiří ani nezaváhal.

„Tak přijedete sem. Přece nepůjdete s dětmi pod most.“

Stála jsem vedle něj. Na mě se nepodíval.

Lenka s Petrem dlužili dva nájmy. Jemu zkrachovala malá stavební parta, ona měla jen rodičovský příspěvek. Věřila jsem, že jsou v nouzi. Jen jsem potřebovala vědět, na jak dlouho k nám přijdou.

„Měsíc, mami. Než se postavíme na nohy.“

Uvolnili jsme jim ložnici. My s Jiřím spali na rozkládacím gauči, ze kterého mě po týdnu bolela záda. Čtyřletá Anička a dvouletý Matěj byli najednou všude. Měla jsem je ráda. Jenže v šest ráno jsem odcházela na směnu do nemocniční prádelny a večer neměla kam zavřít dveře.

První hádka přišla kvůli jogurtům.

„To byly moje snídaně do práce,“ řekla jsem, když jsem otevřela prázdnou přihrádku.

Lenka se ani neotočila od dřezu.

„Tak promiň, že tvoje vnoučata dostala hlad.“

„Tak jsem to nemyslela.“

„Ty to nikdy tak nemyslíš.“

Tohle mezi námi bylo dávno před jogurty. Když jí bylo sedmnáct, pracovala jsem o víkendech, abychom po Jiřího operaci zaplatili hypotéku. Lenka si pamatovala hlavně to, že jsem nepřišla na její poslední taneční vystoupení. Já zase větu, kterou mi tehdy vpálila: že pro mě bude vždycky všechno důležitější než ona.

Teď jsme si to připomínaly, i když jsme mluvily o nádobí.

Petr začal rozvážet zásilky. Domů chodil pozdě, unavený, většinou rovnou do postele. Když jsem navrhla příspěvek čtyři tisíce na jídlo a energie, vytáhl telefon a ukazoval mi splátky, benzín, nedoplatek pojištění.

Jiří mu položil ruku na rameno.

„Teď to nehroťme.“

Umyla jsem po večeři šest talířů a nic neřekla. Na našem účtu zbývalo jedenáct set korun do výplaty.

Večer jsem zjistila, že Jiří vybral deset tisíc z úspor na nový kotel na chalupě a dal je Lence. Bez domluvy.

„Jsou to taky moje peníze,“ řekl.

„A tenhle byt je taky můj domov.“

Podíval se na mě, jako bych právě řekla něco strašného.

Čtvrtý měsíc jsem začala zůstávat po práci sedět na lavičce před domem. Deset minut. Někdy dvacet. V kabelce jsem svírala klíče a styděla se, že se mi nechce nahoru.

Jednou mě tam našla Lenka.

„Ty čekáš, až děti usnou?“

Chtěla jsem zalhat. Místo toho jsem přikývla.

Sedla si vedle mě. Chvíli jsme koukaly na popeláře, jak zápasí s přeplněnou nádobou.

„Já vím, že nás tady nechceš.“

„Nechci takhle žít donekonečna. To je rozdíl.“

Rozplakala se. Poprvé ne vzteky. Řekla mi, že jim pronajímatelé po telefonu přestanou odpovídat, jakmile zmíní dvě malé děti. Že nemají na kauci. Že Petr někdy jezdí celý den a po odečtení nákladů mu skoro nic nezůstane.

Bylo mi jí strašně líto. A stejně jsem nemohla říct, že tedy mohou zůstat, jak dlouho budou potřebovat.

Další neděli jsme si sedli ke stolu bez televize. Jiří se mračil, ale tentokrát jsem nepovolila. Dohodli jsme příspěvek podle jejich možností, rozdělení úklidu a konec června jako termín stěhování. Nabídla jsem část kauce, přímo pronajímateli. Víc jsem slíbit nechtěla.

„Takže nás vyhazuješ,“ řekla Lenka.

„Ne. Ale potřebuji, abyste se opravdu odstěhovali.“

Ruce se mi pod stolem třásly. No, nebylo mi z toho dobře. Ani trochu.

Garsonku našla za tři týdny přes kolegyni z mé práce. Osmadvacet metrů, stará kuchyň, třetí patro bez výtahu. Pro čtyři málo, ale majitel souhlasil s roční smlouvou a Petr mezitím získal pravidelnou práci ve skladu.

Při stěhování jsem Aničce balila plyšáky. Lenka přišla s těmi svatebními skleničkami.

„Nechtěla jsem je vyhodit. Jen jsem nevěděla, kam s nimi.“

Položila je na polici. Objala jsem ji první.

Večer bylo doma ticho. Jiří seděl u okna a řekl, že mu děti chybí. Mně chyběly taky. Přesto jsem si poprvé po pěti měsících uvařila čaj a vypila ho ještě teplý.

Dodnes nevím, jestli jsem mohla být laskavější. Jen už si nemyslím, že dobrá máma musí vydržet všechno, aby jí nikdo nemohl nic vyčíst.