Když mi dcera do telefonu řekla, že nejsem střed vesmíru, seděla jsem pak ve tmě v třípokovém bytě a poprvé mě napadlo, jestli mě moje vlastní děti už vlastně nepotřebují

„Mami, ale já fakt nemůžu! Ty si snad myslíš, že jen sedím a čekám, až zavoláš!“ vyjela na mě Klára tak ostře, až jsem odtáhla telefon od ucha. V pozadí někdo brečel, nejspíš malý Matěj, a její muž na ni něco volal z kuchyně. Pak přišla ta věta, kterou ze sebe člověk vypustí v afektu, ale druhému zůstane v hlavě nadosmrti.

„Nejsi střed vesmíru, mami.“

A bylo ticho.

Seděla jsem u stolu v kuchyni, před sebou dva talíře se svíčkovou, které jsem od rána chystala. Houskové knedlíky jsem dělala ručně, i když mě už bolí zápěstí. V lednici čekal větrník pro Kláru, protože ho má ráda od dětství, a pro Tomáše plzeňské pivo, které jsem koupila, i když je dneska všechno drahé. Měli přijet oba. Klára s rodinou na oběd, Tomáš aspoň na kafe. Nakonec nepřijel nikdo.

Tomáš mi napsal jen zprávu: „Mami, promiň, mám službu navíc. Stavím se jindy.“

Jindy. To je slovo, které zní slušně, ale ve skutečnosti znamená možná nikdy.

Od smrti Jardy bydlím sama v našem třípokojovém bytě na sídlišti v Hradci. Pořád tu visí jeho stará bunda v předsíni. Dvakrát jsem ji chtěla dát pryč a dvakrát jsem ji zase pověsila zpátky. V ložnici mám jeho budík, který už roky nezvoní, a stejně ho každý týden utírám od prachu. Člověk si zvykne na ledacos, říkají. Já nevím. Na ticho se zvyknout nedá.

Zkoušela jsem centrum pro seniory. Jednou keramika, jednou nějaké společné zpívání. Seděla jsem tam mezi cizími ženskými a měla pocit, že jsem si spletla dveře. Jedna paní pořád mluvila o nemocech, druhá o slevách v Lidlu, třetí se mě hned ptala, kolik mám důchod. Už jsem tam nešla.

Tak jsem občas volala dětem.

Asi moc často.

Jenže jak poznáte, co je moc? Když celý den s nikým nepromluvíte a večer zjistíte, že jediné, co jste nahlas řekla, bylo „prosím vás, ta šunka je čerstvá?“ u pultu v Albertu?

Klára mi říkala, že ji dusím.

Tomáš zas, že všechno moc dramatizuju.

„Mami, vždyť nejsi zavřená doma. Běž mezi lidi, dojdi si do obchoďáku, sedni si ven na lavičku,“ řekl mi naposledy, když jsem mu vyčetla, že se tři týdny neukázal.

Sedni si na lavičku. To mě tenkrát tak píchlo u srdce, až jsem nebyla schopná odpovědět. Jako bych byla nějaká odložená stará paní, co má přečkat den mezi holuby a taškou na kolečkách.

Jenže pravda je, že ani já nejsem jednoduchá. Když Klára přijde, hned vidím, co dělá jinak, než bych dělala já. Že Anička nemá čepici, že Matěj jí moc sladké, že by si měla víc odpočinout, že ten její Petr je pořád v práci. Myslím to dobře. Opravdu. Ale poslední dobou jsem na Klářině obličeji vídala ten známý výraz — sevřené rty, oči jinam, rychle pryč.

Asi jsem ji ztrácela a nechtěla si to přiznat.

Ten večer po té hádce jsem nejedla. Svíčkovou jsem rozdělila do krabiček a jednu dala sousedce Nadě odvedle. Podívala se na mě mezi dveřmi a hned poznala, že je něco špatně.

„Zase děti?“ zeptala se tiše.

Jen jsem kývla.

„Aleno, promiň, že to říkám, ale oni možná nevědí, jak moc jsi sama. A ty zas nevíš, jak moc jedou nadoraz oni.“

Naštvala mě. Protože měla pravdu.

Další týden jsem uklouzla v koupelně. Nic dramatického, aspoň ne zvenku. Narazila jsem si bok a nemohla jsem se chvíli zvednout. Ležela jsem na studených kachličkách, mokrý ručník vedle sebe, a najednou se mě zmocnil takový hnusný strach, až jsem se rozbrečela. Ne kvůli bolesti. Kvůli tomu, že kdyby se mi stalo něco horšího, nikdo by na to nepřišel třeba dva dny.

Zavolala jsem Kláře.

Nevzala to.

Pak Tomášovi.

Taky nic.

Seděla jsem pak zabalená v dece na gauči a poprvé jsem dětem nenapsala, že je všechno v pořádku. Napsala jsem pravdu.

„Upadla jsem. Jsem doma sama a je mi hrozně. Nemusíte jezdit hned, ale už vám nedokážu dál hrát, že to zvládám lehce.“

Klára přijela první. Bez make-upu, s culíkem, zadýchaná, v jedné ruce kabelku, v druhé rohlíky z benzinky. Jak mě uviděla, úplně ztuhla.

„Proč jsi nevolala sanitku?“

„Protože nejsem blázen,“ odsekla jsem.

„Mami, tohle není normální odpověď,“ řekla a najednou se jí třásl hlas. „Já jsem se bála.“

Za půl hodiny dorazil i Tomáš. Poprvé po dlouhé době přišel bez spěchu, bez mobilu v ruce, bez toho svého věčného „musím letět“. Sedl si ke stolu, podíval se na mě a řekl něco, co jsem od něj nečekala.

„Já nevěděl, že je to až takhle zlý.“

A já najednou taky nevěděla, co říct. Protože část mě chtěla křičet, ať se podívají kolem sebe, že to přece museli vidět. Ale druhá část, ta unavená a obyčejná, viděla dvě moje děti, které jsou možná jen stejně ztracené jako já.

Klára se rozbrečela první.

„Mám pocit, že ať dělám cokoliv, je to špatně. Doma, v práci, s dětmi… a když voláš, mami, já už někdy fakt nemůžu. Ale to neznamená, že tě nechci.“

Tomáš si promnul obličej.

„Já se tomu vyhýbal. Po tátovi… nevím. Když sem jdu, všechno to na mě padne.“

To mě zarazilo. Nikdy to neřekl.

Seděli jsme spolu v té mojí malé kuchyni, kde se roky řešilo úplně všechno, a poprvé po dlouhé době jsme si přestali jen ubližovat a začali mluvit normálně. Ne hezky. Normálně. I to je někdy výhra.

Domluvili jsme se, že si nebudeme volat jen tehdy, když už je zle. Klára mi nastavila videohovor, i když jsem u toho nadávala jak stará bréca. Tomáš začal jezdit každou druhou neděli. Ne vždy to vyjde. Pořád se stane, že někdo odvolá návštěvu a mě to zamrzí. Pořád mám občas chuť vyčítat a litovat se. A oni mají pořád svoje nervy, účty, děti, hypotéky a fofr.

Ale už aspoň víme, co si navzájem děláme.

Nejhorší totiž nebyla samota. Nejhorší bylo to ticho mezi námi, ve kterém si každý myslel něco úplně jiného.

Pořád přemýšlím, jestli jsem je od sebe neodehnala i já tím svým strachem a věčnými připomínkami.
A zajímalo by mě — dá se po letech takového odcizení ještě úplně vrátit k sobě, nebo se to člověk učí už navždy jen po kouskách?