Ztratili jsme dceru kvůli jejímu muži? Příběh matky, která už nepoznává vlastní dítě

„Lucie, prosím tě, aspoň na chvíli přijď. Tátovi by to moc pomohlo,“ šeptám do telefonu a cítím, jak se mi třesou ruce. Na druhém konci je ticho. Pak jen krátké: „Mami, Tomáš nechce, abych tam chodila. Máme jiné plány.“ A zavěsí.

Stojím v kuchyni a dívám se na starou fotku na lednici. Lucie v bílých šatech, usmívá se, kolem ní my dva s manželem. Byla to naše holčička, vždycky laskavá, otevřená, ochotná pomoci. Když si před třemi lety brala Tomáše, byla jsem šťastná, že našla někoho, kdo ji miluje. Nikdy by mě nenapadlo, že právě on nám ji vezme.

Začalo to nenápadně. Nejprve přestala chodit na nedělní obědy. „Tomáš je unavený z práce,“ omlouvala se. Pak už nevolala vůbec. Když jsem jí psala zprávy, odpovídala stroze, někdy až po několika dnech. Manžel to bral statečně, ale já jsem každou noc brečela do polštáře.

Jednou jsem ji potkala v obchodě. Šla vedle Tomáše, hlavu sklopenou, tvář bez výrazu. „Luci!“ zavolala jsem a rozběhla se k ní. Tomáš mě zastavil pohledem – chladným, tvrdým. „Spěcháme,“ řekl místo ní a táhl ji pryč. Ještě dlouho jsem stála mezi regály a snažila se pochopit, co se stalo.

Začali jsme si s manželem všímat detailů. Lucie už nechodila k lékaři, kterého znala od dětství – Tomáš jí našel jiného. Přestala se stýkat s kamarádkami ze školy. Všechno řešila přes Tomáše. Když jsme jí nabídli pomoc, odmítla ji s tím, že je všechno v pořádku.

Jednou večer přišel manžel domů a řekl: „Mileno, myslíš, že je Lucie šťastná?“ Nevěděla jsem, co odpovědět. Vždycky byla citlivá, ale teď působila jako někdo úplně jiný. Jako by v ní něco umřelo.

Naše výročí svatby jsme slavili sami. Připravila jsem slavnostní večeři, doufala jsem do poslední chvíle, že přijde. Nepřišla ani zpráva. Manžel seděl u stolu a mlčel. Poprvé za těch třicet let jsem viděla v jeho očích slzy.

Začali jsme si vyčítat všechno možné. „Měla jsi ji víc chránit!“ křičel na mě jednou večer. „A ty jsi měl být přísnější!“ vrátila jsem mu to. Bylo to zoufalství, které nás rozežíralo zevnitř.

Jednou jsem se odhodlala a šla za Lucií domů. Otevřel mi Tomáš. „Lucie není doma,“ řekl bez mrknutí oka. „Můžu na ni počkat?“ zeptala jsem se tiše. „Ne,“ odpověděl a zavřel mi dveře před nosem.

Seděla jsem pak dlouho na lavičce před jejich domem a přemýšlela, kde jsme udělali chybu. Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle – jak jsme ji učili jezdit na kole, jak jsme spolu pekli cukroví na Vánoce, jak mi šeptala do ucha svá dětská tajemství.

Začala jsem si všímat i toho, že Lucie vypadá unaveněji, pohublá, bledá. Když jsem jí jednou náhodou potkala na ulici bez Tomáše, chtěla jsem ji obejmout. Ucukla a jen tiše řekla: „Mami, prosím tě…“ Pak rychle odešla.

Začaly mi chodit anonymní zprávy na Facebooku: „Nechte Lucii být.“ „Nestarajte se do jejího života.“ Nevěděla jsem, kdo je píše – Tomáš? Někdo z jeho rodiny? Nebo snad sama Lucie?

Manžel začal chodit do hospody častěji než dřív. Já jsem trávila večery u okna a čekala na Lucii jako kdysi na ni čekával pes u dveří po škole.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Lucie – plakala. „Mami… já už nemůžu…“ šeptala do sluchátka. „Co ti udělal?“ ptala jsem se zoufale. „Nic… jen… já už nevím, kdo jsem.“

Chtěla jsem za ní běžet hned, ale zavěsila. Volala jsem zpět – telefon byl vypnutý.

Další den mi přišla zpráva od Tomáše: „Lucie je v pořádku. Už nám nevolejte.“

Nevím, co mám dělat. Policie nic neudělá – Lucie je dospělá a prý má právo žít svůj život po svém. Ale já cítím v srdci prázdnotu a strach.

Někdy si říkám – opravdu jsme o ni přišli? Nebo je ještě šance ji získat zpět? Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o vlastní dítě proti jeho manželovi?