Zrazená rodinou: Šest let v pasti a na pokraji rozvodu

„Tohle už dál nevydržím!“ vykřikla jsem a prudce bouchla hrncem o kuchyňskou linku. V tu chvíli se mi třásly ruce, v očích mě pálily slzy a malý Matěj, který si hrál v obýváku s autíčky, se na mě vyděšeně podíval. V hlavě mi vířily myšlenky jako rozbouřená řeka. Už šest let žiju v domě svého manžela, starám se o jeho babičku, která je na vozíku, a přitom mám pocit, že jsem tu jen jako služka.

„Kláro, prosím tě, uklidni se,“ ozval se Petr z chodby, když slyšel můj výbuch. „Vždyť víš, že mamka to dělá pro nás. Potřebuje pracovat v Německu, abychom měli na hypotéku.“

„A kdo myslíš, že se tu o všechno stará? Kdo převléká babičku, vaří jí, mění pleny? Kdo chodí na úřady a řeší doktory? Ty? Nebo tvoje maminka, která si užívá v cizině?“ vyjela jsem na něj a hlas mi přeskočil.

Petr sklopil oči. „Já vím, že je to těžký… Ale co mám dělat?“

Vzpomněla jsem si na den, kdy mi jeho maminka poprvé oznámila, že odjíždí do Německa pracovat jako pečovatelka. „Klárko, bude to jen na pár měsíců. Pomůžeš mi s babičkou? Jsi přece skoro jako moje dcera,“ říkala tehdy sladce. Jenže z pár měsíců byly roky. Každý měsíc slibovala návrat. Každý měsíc jsem doufala, že se vrátí a převezme péči. Ale místo toho mi posílala jen peníze na jídlo a občas pohlednici s pozdravem.

Začala jsem být unavená. Fyzicky i psychicky. Moje vlastní máma mi říkala: „Kláro, nenech se zničit. Tohle není tvoje povinnost.“ Ale já jsem chtěla být dobrá snacha. Chtěla jsem, aby mě Petr miloval a vážil si mě. Jenže čím víc jsem dávala, tím víc jsem měla pocit, že se ode mě všichni odvracejí.

Jednou večer, když babička zase upadla a já ji musela sama zvedat ze země, jsem se rozplakala přímo před Petrem. „Já už nemůžu! Bolí mě záda, nemám čas na Matěje ani na sebe! Proč mi nikdo nepomůže?“

Petr jen seděl a mlčel. Pak řekl: „Mamka říkala, že to zvládáš skvěle…“

V tu chvíli jsem pochopila, že mě jeho matka nejen využívá, ale i manipuluje proti mně. Všude vyprávěla, jak má úžasnou snachu, která se postará o všechno. Ale nikdy se nezeptala, jak mi je. Nikdy nenabídla pomoc.

Začala jsem být podrážděná i na Matěje. Když něco rozlil nebo rozbil, vybuchla jsem. Pak jsem ho objímala a omlouvala se mu se slzami v očích. „Promiň, broučku… Maminka je jen unavená.“

Jednoho dne přišla tchyně nečekaně domů. Přivezla si nový kufr a drahou kabelku. „Klárko, jak to tady zvládáš?“ zeptala se s úsměvem.

„Jak asi? Jsem vyčerpaná! Už nemůžu dál!“ vyhrkla jsem.

Tchyně pokrčila rameny: „To je život. Každý máme svůj kříž.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „A co tvůj syn? Co tvůj vnuk? Myslíš na ně vůbec?“

Tchyně se urazila: „Nemusíš být tak dramatická. V Německu je to taky těžké.“

Ten večer jsme se s Petrem pohádali jako nikdy předtím. Křičela jsem na něj: „Buď si vybereš mě a Matěje, nebo svoji matku! Já už takhle žít nebudu!“

Petr mlčel. Odešel spát do obýváku.

Další dny byly tiché a napjaté. Přemýšlela jsem o rozvodu. O tom, jaké by to bylo začít znovu – bez manipulací, bez pocitu viny. Ale bála jsem se o Matěje. Nechtěla jsem mu vzít tátu.

Jednoho rána mi zavolala moje máma: „Kláro, přijď s Matějem na víkend k nám. Potřebuješ si odpočinout.“

Odjela jsem a poprvé za šest let spala celou noc bez přerušení. Ráno jsem seděla u kávy s mámou a brečela jí do klína.

„Musíš myslet i na sebe,“ řekla mi něžně.

Když jsem se vrátila domů, babička byla zanedbaná a Petr nevěděl, co dělat. Tehdy pochopil, co všechno pro něj dělám.

Začali jsme spolu mluvit – poprvé upřímně po letech.

„Promiň mi to všechno,“ řekl Petr tiše. „Nevěděl jsem…“

Nevím, jestli naše manželství přežije. Ale vím jedno: už nikdy nedovolím, aby mě někdo zneužíval jen proto, že chci být dobrá snacha.

Někdy si říkám: Kolik žen v Česku žije stejný příběh jako já? Kolik z nás mlčí a dusí v sobě bolest jen proto, aby rodina držela pohromadě?