Zapomenutá mezi svými: Příběh osamělé babičky v Praze

„Mami, teď nemůžu, mám poradu,“ ozvalo se z telefonu a já slyšela, jak dcera Lucie už ani nečeká na odpověď. Zůstala jsem sedět u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, a dívala se na studený čaj. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet. V bytě bylo ticho, které mě dusilo. Vždycky jsem si myslela, že stáří bude jiné – že budu mít kolem sebe smích vnoučat, že budu péct bábovku a vyprávět pohádky. Ale místo toho jsem tu sama.

Pavel, můj syn, bydlí jen tři zastávky tramvají ode mě na Vinohradech. Lucie je dokonce ještě blíž, na Žižkově. Přesto jsme se naposledy viděli na Vánoce. Tehdy mi vnouček Matěj řekl: „Babi, proč tě nevidíme častěji?“ A Lucie jen pokrčila rameny a řekla: „Víš, jak je to teď hektické.“

Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě. Po smrti manžela jsem se snažila být silná kvůli dětem. Všechno jsem jim dávala – čas, energii, lásku. Když byly děti malé, neměli jsme peněz nazbyt. Šila jsem jim oblečení, pekla chleba doma a večer jim četla pohádky. Teď mám pocit, že jsem pro ně jen stará povinnost.

Jednou večer jsem seděla u televize a dívala se na starý český film. Najednou mi došlo, že už ani nevím, co mají moje vnoučata ráda. Jaké mají koníčky? Co je trápí? Kdybych dneska odešla, všimli by si toho vůbec? Ta myšlenka mě bodla do srdce.

Rozhodla jsem se napsat Lucii dopis. Vzala jsem papír a začala: „Milá Lucie, vím, že máš hodně práce a starostí. Ale moc mi chybíš…“ Slzy mi kapaly na papír a písmo se rozmazávalo. Nakonec jsem dopis stejně neposlala. Připadala jsem si směšně – kdo dneska píše dopisy?

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byla to sousedka paní Novotná: „Aleno, nechcete jít zítra s námi do parku? S holkama z domu jsme si říkaly, že bychom mohly udělat piknik.“ Nechtělo se mi – připadala jsem si unavená životem. Ale nakonec jsem souhlasila.

V parku bylo živo. Děti běhaly kolem, maminky si povídaly na lavičkách. Seděla jsem s paní Novotnou a dalšími dvěma sousedkami na dece pod kaštanem. Povídaly jsme si o všem možném – o receptech, o tom, jak nás bolí záda, o tom, jaké to bylo za socialismu. Najednou jsem cítila, že nejsem sama.

„Aleno, proč za vámi nechodí děti?“ zeptala se mě paní Novotná opatrně.

„Mají moc práce,“ odpověděla jsem tiše.

„Ale vždyť jste jim tolik dala…“

Zamrazilo mě. Opravdu jsem jim dala všechno? Nebo jsem je rozmazlila tím, že jsem vždycky ustoupila? Možná jsem měla být přísnější – víc je učit odpovědnosti vůči rodině.

Další dny jsem začala chodit do parku častěji. Se sousedkami jsme založily malý klub – každý týden jsme se scházely na kávu a povídaly si. Začala jsem zase plést a háčkovat – pro radost i pro charitu.

Jednoho dne mi přišla SMS od Pavla: „Mami, můžeme přijít s dětmi na oběd?“ Srdce mi poskočilo radostí i nervozitou zároveň. Celou noc jsem nemohla spát – přemýšlela jsem, co uvařit, jestli mám dost čistých talířů.

Když přišli, Matěj hned běžel ke mně a objal mě kolem pasu: „Babi! Ty jsi nám upekla štrúdl?“ Smála jsem se a slzy mi tekly po tváři.

Pavel seděl u stolu a rozhlížel se po bytě: „Mami… promiň, že jsme tu tak dlouho nebyli.“

„Já vím,“ řekla jsem tiše. „Ale chyběli jste mi.“

Po obědě jsme šli všichni do parku. Děti si hrály na prolézačkách a já seděla s Pavlem na lavičce.

„Mami,“ začal opatrně, „víš… někdy mám pocit, že tě zklamáváme.“

Podívala jsem se mu do očí: „Nezklamali jste mě. Jen mi chybíte.“

Od té doby jsme se začali vídat častěji. Ne každý týden – ale už nejsem neviditelná.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím o tom, kolik starých lidí je na tom stejně jako já – zapomenutých mezi svými. Proč je tak těžké najít si čas na ty, kteří nás vychovali? Opravdu musí člověk zestárnout proto, aby pochopil hodnotu rodiny?

Možná bychom si měli častěji připomínat: Nikdo nechce být sám. A někdy stačí tak málo – jeden telefonát nebo návštěva.

Co myslíte vy? Máte ve svém okolí někoho, kdo čeká jen na vaše slovo nebo úsměv?