Za zamčenými dveřmi: Jak moje tchyně rozbila naše manželství

„Zuzano, otevři ty dveře! Já vím, že jsi doma!“ Její hlas se nesl chodbou paneláku jako siréna. Stála jsem za dveřmi, s rukou na klice, a v hlavě mi běželo tisíc myšlenek. Byla jsem v pyžamu, v očích slzy a v srdci strach. Tohle už nebyl domov, tohle bylo bojiště.

Nikdy bych nevěřila, že to zajde tak daleko. Když jsem si brala Petra, byla jsem přesvědčená, že jeho maminka Jana je jen trochu přísná, možná až moc starostlivá. Ale co jsem tehdy věděla o skutečné manipulaci? O tom, jak se člověk může stát vězněm ve vlastním bytě, protože někdo jiný si myslí, že má právo rozhodovat o vašem životě?

Začalo to nenápadně. Jana nám chtěla pomáhat – s vařením, s úklidem, s péčí o naši malou dceru Aničku. „Zuzanko, ty jsi ještě mladá, já ti ukážu, jak se správně starat o domácnost,“ říkávala s úsměvem, který mi vždycky připadal trochu křečovitý. Petr byl rád, že máma je ochotná přiložit ruku k dílu, a já jsem nechtěla být za nevděčnou snachu. Jenže postupně začala překračovat všechny hranice.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Janu, jak přerovnává naše skříně. „Tady máš nepořádek, Zuzanko, tohle bys měla dělat líp,“ řekla mi a ani se neomluvila. Když jsem jí řekla, že si to nepřeju, uraženě odešla – ale druhý den přišla znovu, tentokrát s klíčem, který jí Petr kdysi dal „pro případ nouze“. Od té doby chodila, kdy se jí zachtělo. Někdy jsem ji našla v kuchyni, jak vaří oběd, jindy seděla v obýváku a sledovala televizi. Začala mi kontrolovat lednici, komentovat, co kupuju, a dokonce mi vyhazovala jídlo, které podle ní nebylo dost čerstvé.

Snažila jsem se s Petrem mluvit. „Petře, tvoje máma mi leze do soukromí. Nemůžu tu být sama sebou.“ On jen mávl rukou: „Ale Zuzi, vždyť to myslí dobře. Je to moje máma, nech ji být.“ Cítila jsem se sama. Moje vlastní manželství se začalo rozpadat pod tíhou její přítomnosti. Každý den jsem se bála, co zase najdu, až přijdu domů. Jana začala Aničce říkat, že maminka je nepořádná, že neumí vařit, že by bylo lepší, kdyby se o ni starala babička. Anička byla zmatená, začala se mě ptát, proč je babička pořád smutná, když jí řeknu, že něco nesmí.

Jednoho večera jsem už nevydržela. Jana přišla bez ohlášení, rovnou si sedla ke stolu a začala diktovat, co budeme dělat o víkendu. „Pojedeme na chalupu, Anička potřebuje čerstvý vzduch. Ty, Zuzano, bys mohla uklidit sklep, už je tam bordel.“ Zvedla jsem se a řekla jí, že takhle to dál nejde. „Tohle je můj domov, nemůžeš sem chodit, kdy se ti zachce!“ Jana se rozkřičela, že jsem nevděčná, že ničíme rodinu, že Petr by si zasloužil lepší ženu. Petr jen seděl a mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že jsem na to sama.

Začala jsem zamykat dveře, ale Jana měla pořád svůj klíč. Jednou jsem ji načapala, jak mi prohledává kabelku. „Hledala jsem jen tvůj telefon, chtěla jsem ti zavolat, že přijdu,“ lhala mi do očí. Když jsem to řekla Petrovi, naštval se na mě, že prý přeháním. Přestali jsme spolu mluvit. Každý večer jsme seděli v tichu, Anička si hrála sama. Jana nás navštěvovala čím dál častěji, až jsem měla pocit, že už tu bydlí s námi.

Jednoho rána jsem se rozhodla. Vzala jsem Aničku do školky, zašla do železářství a koupila nový zámek. Když jsem ho měnila, třásly se mi ruce. Byla jsem zoufalá, ale věděla jsem, že jinak to nepůjde. Když to Jana zjistila, spustila peklo. Volala Petrovi, že jsem ji vyhodila z rodiny, že jsem psychicky labilní a že by měl přemýšlet, jestli se mnou vůbec zůstane. Petr přišel domů a začal na mě křičet. „Jak si to mohla udělat? To je moje máma!“ V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Začali jsme se hádat každý den. Petr mi vyčítal, že jsem rozbila rodinu, že jsem ho postavila před volbu mezi mnou a jeho matkou. Já jsem mu říkala, že chci jen klid a bezpečí pro naši dceru. Jana mezitím volala celé rodině, rozesílala zprávy, že jsem hysterka, že zanedbávám Aničku, že jsem špatná manželka. Moje vlastní máma mi říkala, ať to vydržím, že rodina je nejdůležitější. Ale já už nemohla.

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí, vzala Aničku za ruku a odešla k rodičům. Petr mi volal, ať se vrátím, že to nějak vyřešíme. Ale já už nevěřila, že se něco změní. Jana mi psala výhružné zprávy, že mi Aničku vezme, že mě zničí. Byla jsem na dně, ale věděla jsem, že musím chránit sebe i svou dceru.

Dnes žiju sama, s Aničkou. Petr nás občas navštěvuje, ale nikdy už jsme nenašli cestu zpět. Jana pořád rozsévá jed, kde může. Někdy se ptám sama sebe: Kde jsem udělala chybu? Měla jsem být tvrdší hned na začátku? Nebo je chyba v tom, že jsem věřila, že rodina znamená bezpečí?

Možná nejsem jediná, kdo musel vyměnit zámek, aby si zachoval kousek klidu. Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte, že jsem měla bojovat víc, nebo odejít dřív?