Za pětistovku lásky: Příběh matky, která musela rozdělit srdce i peníze

„To je všechno, co mi zase dáváš?“ Markéta stála ve dveřích mého malého bytu v paneláku na okraji Brna a v ruce žmoulala padesátikorunu. Její hlas byl tichý, ale v očích měla výčitku, která mě bodla hlouběji než jakákoli slova. Klára, mladší dcera, seděla na gauči a v ruce držela pětistovku, kterou jsem jí právě podala. Mlčela, ale její pohled byl plný vděčnosti – nebo jsem si to aspoň chtěla myslet.

Každý měsíc jsem z těch devíti tisíc, co mi zbylo po zaplacení nájmu a účtů, rozdělovala peníze mezi své dvě dcery. Kláře jsem dávala pět set, Markétě padesát. Vždycky jsem si to omlouvala tím, že Klára je mladší, ještě studuje a potřebuje víc. Markéta už má práci, i když jen na poloviční úvazek v knihovně. Ale dneska poprvé jsem si všimla, jak moc ji to bolí.

„Mami, proč jí dáváš tolik a mně skoro nic?“ zeptala se Markéta tiše. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. V hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem se snažila být spravedlivá, ale zároveň jsem vždycky měla pocit, že musím chránit tu slabší. Jenže co když jsem tím druhou dceru zraňovala?

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy nás jejich otec Josef opustil. Bylo to před deseti lety. Odešel za jinou ženou a nechal mě samotnou se dvěma dětmi a dluhy. Od té doby jsem dělala všechno možné – uklízečku v nemocnici, noční směny v pekárně, dokonce i výpomoc v domově důchodců. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale teď, když jsou holky dospělé, mám pocit, že jsem něco zásadního pokazila.

„Markétko, víš přece, že Klára ještě studuje…“ začala jsem omluvně.

„Já taky potřebuju pomoct! Jen proto, že už nepracuju na plný úvazek? Víš vůbec, jak těžké je najít něco pořádného?“ vyhrkla Markéta a v očích se jí zaleskly slzy.

Klára se na sestru podívala a poprvé za dlouhou dobu promluvila: „Mami… možná bys měla rozdělovat peníze jinak. Já si můžu najít brigádu.“

V tu chvíli mi došlo, že jsem celou dobu žila ve strachu – strachu z toho, že některá z nich bude trpět. Ale tím jsem způsobila bolest oběma.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky: první den ve škole, společné Vánoce bez táty, hádky o poslední kousek koláče… A pak ticho. Ticho mezi mnou a Markétou, které se za poslední roky jen prohlubovalo.

Ráno jsem se rozhodla něco změnit. Pozvala jsem obě holky na oběd do malé hospůdky na rohu. Seděly jsme u stolu a já poprvé za dlouhou dobu mluvila upřímně: „Holky, vím, že jsem to s penězi nikdy neměla jednoduché. Snažila jsem se vám pomoct podle toho, jak jsem to cítila správně. Ale možná jsem vás tím rozdělila.“

Markéta mlčela a dívala se do talíře. Klára mě vzala za ruku: „Mami, já ti nic nevyčítám. Ale možná bychom si měly všechny říct, co potřebujeme.“

A tak jsme začaly mluvit – o penězích, o pocitech nespravedlnosti i o tom, jak moc nám chybí táta. Poprvé jsme si přiznaly věci, které jsme roky dusily v sobě.

Po obědě jsme šly společně domů. Cestou jsme se smály vzpomínkám na dětství a já si uvědomila, že největší bohatství není v penězích, ale v tom, že máme jedna druhou.

Začala jsem rozdělovat peníze spravedlivěji – někdy dostala víc Markéta, jindy Klára podle aktuální potřeby. Ale hlavně jsme spolu začaly trávit víc času – chodily jsme na procházky do Lužánek, pekly koláče podle babiččina receptu a povídaly si dlouho do noci.

Jednoho dne mi Markéta přinesla knížku s věnováním: „Mami, děkuju ti za všechno. Vím, že jsi to neměla lehké.“ Rozplakala jsem se štěstím.

Dnes už vím, že peníze nejsou všechno. Ale někdy je těžké najít rovnováhu mezi tím být spravedlivý a chránit ty, které milujeme nejvíc.

Možná bych se vás měla zeptat: Jak byste to udělali vy? Dá se vůbec být spravedlivý ke všem svým dětem? Nebo je láska vždycky trochu nespravedlivá?