Volají mě každý den, ale cítím jen prázdnotu: Jsem pro ně ještě máma, nebo jen dědictví?

„Mami, jak se dneska cítíš? Máš dost léků? A nezapomeň si zamknout dveře!“ Petrův hlas zní přes telefon unaveně, skoro jako by odříkával naučenou básničku. Dívám se z okna na šedivé paneláky a v duchu počítám, kolikátý den za sebou mi volá přesně v sedm večer. Tomáš mi volal ráno, Eva včera. Všichni tři mají svůj přesný čas, kdy se ozvou. Ale když zavěsím, zůstává po nich jen ticho a pocit, že jsem pro ně spíš povinnost než radost.

Dnes mám narozeniny. Sedím u stolu, na kterém stojí dort s jedinou svíčkou – pro štěstí. Vzpomínám na časy, kdy jsme byli všichni spolu. Kdy děti běhaly po bytě a smály se tak nahlas, že sousedka pod námi bouchala koštětem do stropu. Teď je tu ticho. Jen tikot hodin a občasné zašustění novin, které si čtu už potřetí.

Zazvoní zvonek. Srdce mi poskočí radostí i nervozitou zároveň. Otevřu dveře a tam stojí Petr s manželkou Lenkou a dvěma dětmi. Děti se hned rozběhnou k televizi, Lenka mi podává kytici a Petr se rozhlíží po bytě. „Mami, pořád máš tu starou lednici? Měla by sis koupit novou,“ řekne a já cítím, jak se mi stáhne hrdlo. „Ještě slouží,“ odpovím tiše.

Za chvíli přijde i Tomáš s Evou. Tomáš je nervózní, pořád kouká do mobilu. Eva se usmívá, ale její oči jsou unavené. Povídáme si o počasí, o práci, o tom, jak je všechno drahé. Nikdo se neptá, jak se opravdu mám. Jen Eva se na chvíli zastaví: „Mami, nechceš nám ukázat ty papíry od bytu? Prý je teď dobré všechno mít v pořádku.“

V tu chvíli mi dojde, že to není poprvé, co se na to ptají. Už několikrát naznačovali, že bych měla napsat závěť. Prý pro jistotu. Prý aby nebyly později problémy. Ale já vím, že je to hlavně proto, aby měli jistotu oni sami.

Večer sedíme u stolu a jíme dort. Děti jsou netrpělivé, chtějí domů. Petr se zvedne první: „Mami, musíme jet, máme ještě spoustu práce.“ Tomáš s Evou ho následují. Dám jim pusu na tvář a sleduji, jak mizí ve výtahu.

Zůstávám sama v tichém bytě. Dívám se na fotografie na stěně – děti v první třídě, rodinná dovolená u Máchova jezera, Vánoce před deseti lety. Slzy mi stékají po tváři. Kde se stala chyba? Byla jsem špatná matka? Nebo je to prostě život?

Druhý den ráno mi volá Eva: „Mami, nezapomeň si vzít prášky! A kdyby něco bylo s tím bytem, dej nám vědět.“ Přikyvuji do telefonu a cítím v sobě prázdnotu.

Odpoledne jdu ven na lavičku před dům. Sedí tam paní Novotná ze třetího patra. Povídáme si o všem možném – o sousedech, o počasí i o tom, jak děti dnes nemají čas na rodiče. „Víte,“ říká paní Novotná tiše, „moje dcera mi taky volá každý den. Ale nikdy nepřijde jen tak. Vždycky něco potřebuje.“

Cítím úlevu i smutek zároveň – nejsem v tom sama. Ale proč to tak musí být? Proč jsme pro naše děti najednou jen staré ženy s bytem?

Večer si sednu ke stolu a vezmu do ruky papír. Začnu psát dopis – ne závěť, ale dopis svým dětem. Píšu jim o tom, jak mi chybí jejich smích, jejich objetí a opravdový zájem. Píšu jim o tom, že bych dala všechno na světě za jeden jediný den, kdy bychom byli zase rodina.

Když dopis dokončím, položím ho na stůl vedle fotografie z dovolené u Máchova jezera. Možná jim ho jednou přečtu. Možná ne.

A tak tu sedím a přemýšlím: Jsme pro naše děti ještě rodiče – nebo už jen číslo na účtu a adresa v katastru nemovitostí? Co myslíte vy?