Vlak do Brna: Jak jsem se stala matkou během jedné jízdy

„Tohle už dál nejde, mami! Pořád mě jenom komanduješ, nikdy nejsi spokojená!“ křičela jsem v předsíni našeho bytu na sídlišti v Ostravě. Máma stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, a její pohled byl tvrdý jako skála. „A kam jako chceš jít? Myslíš, že v Brně tě někdo čeká s otevřenou náručí? Tam tě akorát semelou, holka!“ Její slova mě bodala, ale já už byla rozhodnutá. Popadla jsem batoh, zabouchla dveře a běžela na tramvaj.

Na nádraží jsem si koupila lístek na rychlík do Brna. V hlavě mi vířily myšlenky – co když máma měla pravdu? Ale touha po svobodě byla silnější než strach. Ve vlaku jsem si sedla k oknu a snažila se uklidnit. Vedle mě seděla postarší paní, která si četla noviny. V uličce se občas mihli studenti s notebooky, někdo si tiše povídal do telefonu.

V Přerově nastoupila mladá žena s velkým břichem. Vypadala nervózně, rozhlížela se po volných místech a nakonec si sedla naproti mně. Chvíli jsme na sebe jen tak koukaly, pak se usmála: „Jsem Lucie.“ Představila jsem se taky a začaly jsme si povídat. Řekla mi, že jede do Brna za přítelem, ale že se bojí, protože je mezi nimi všechno složité. Povídaly jsme si o vztazích, o rodině, o tom, jak je těžké být mladá žena v dnešní době.

Najednou Lucie zbledla a chytila se za břicho. „Asi… asi mi začínají kontrakce,“ zašeptala. Ztuhla jsem. „Mám zavolat záchranku?“ zeptala jsem se vystrašeně. Lucie zavrtěla hlavou: „Ještě to vydržím… snad.“ Ale bolest byla čím dál silnější a Lucie začala dýchat přerývaně. Lidé kolem nás si toho všimli a někdo přiběhl s vodou, jiný vytáhl mobil a volal průvodčího.

Vlak zpomaloval u Vyškova a Lucie už křičela bolestí. Průvodčí přiběhl a snažil se situaci řešit, ale bylo jasné, že miminko přijde na svět dřív, než dorazí sanitka. Najednou jsem byla jediná, kdo Lucii držel za ruku a povzbuzoval ji: „Dýchej… všechno bude dobré…“ Byla jsem vyděšená k smrti, ale nemohla jsem ji nechat samotnou.

Za pár minut – které mi připadaly jako věčnost – se ozval dětský pláč. Někdo podal deku, někdo další vytáhl kapesníky. Držela jsem v náručí malého kluka, celý byl červený a křičel na celý vagón. Lucie byla vyčerpaná, ale šťastná. „Děkuju… děkuju ti…“ šeptala mi.

Když vlak zastavil ve Vyškově, už na nás čekali záchranáři. Lucii i miminko naložili do sanitky a já tam stála s batůžkem a třesoucíma rukama. Průvodčí ke mně přišel: „To jste zvládla skvěle, slečno.“ Jenže já měla pocit, že se mi svět rozpadl pod nohama.

V Brně jsem vystoupila jako jiný člověk. Najednou mi bylo jedno, že nemám kde spát ani co jíst. Hlavou mi běželo jen to malé miminko a Luciin vděčný pohled. Druhý den mi volali z nemocnice – Lucie mě chtěla vidět. Seděla na posteli, bledá a unavená. „Nemám nikoho… rodiče mě vyhodili z domu… přítel mě nechce… Prosím tě, můžeš mi pomoct?“

Byla jsem v šoku. Já sama bez domova, bez peněz – jak bych mohla pomoct jiné zoufalé holce? Ale když jsem viděla její slzy a to bezbranné miminko v postýlce, něco ve mně se zlomilo. „Najdeme nějaké řešení,“ řekla jsem tiše.

Začaly jsme spolu hledat azylový dům pro matky s dětmi. Chodily jsme po úřadech, prosily o pomoc, někdy jsme narazily na ochotné lidi, jindy nás poslali pryč jako obtížný hmyz. Bylo to ponižující – stát ve frontě na sociálce vedle lidí bez domova a slyšet úřednice říkat: „No jo, mladé holky dneska neví co roupama.“

Ale nevzdaly jsme to. Po týdnu jsme našly místo v azylovém domě na okraji Brna. Bylo to skromné – dvě postele, malá kuchyňka, společná koupelna na chodbě. Ale měly jsme střechu nad hlavou a Luciin syn – kterému dala jméno Matyáš – měl kde spát.

Začala jsem si hledat práci – nejdřív v kavárně na rohu ulice Křenová, pak jako prodavačka v supermarketu. Lucie se starala o Matyáše a pomalu se zotavovala po porodu i psychicky. Občas jsme seděly večer u okna a povídaly si o tom, jak nás život semlel.

Jednou večer mi Lucie řekla: „Nikdy bych to bez tebe nezvládla… Jsi pro mě jako sestra.“ A já si uvědomila, že i když mám pořád strach z budoucnosti, nejsem sama.

Po třech měsících mi přišel dopis od mámy. Psala: „Chybíš mi… promiň mi všechno… Přijeď domů.“ Dlouho jsem váhala – měla jsem jí odpustit? Vrátit se? Nakonec jsem jí napsala zpátky: „Mami, mám teď novou rodinu… Ale ráda tě zase uvidím.“

Dneska už vím, že rodina není jen krev – je to i to, co spolu prožijeme a jak si navzájem pomůžeme v nejtěžších chvílích.

Někdy si říkám: Kdybych tenkrát nevystoupila z bytu a nenastoupila do toho vlaku… Kde bych dnes byla? Udělali byste to stejně jako já? Nebo byste radši zavřeli oči před cizím neštěstím?