Vánoce v nemocnici: Příběh statečného Matěje

„Mami, já už to nechci dál snášet! Proč zrovna já?“ zařval jsem do ticha nemocničního pokoje, kde se ozývalo jen slabé pípání monitoru. Máma se ke mně naklonila, pohladila mě po vlasech, které mi už dávno vypadaly, a snažila se nebrečet. „Matěji, vydrž to ještě chvíli. Jsme tady s tebou.“ Ale já už nemohl. Všechno mě bolelo – tělo i duše. Bylo mi patnáct a místo aby mi holky psaly na Instagramu, ležel jsem na onkologii v Motole a čekal, jestli přežiju další den.

Všechno začalo nenápadně. Nejprve únava, pak modřiny na nohách, které nechtěly zmizet. Táta říkal, že to bude z fotbalu. Jenže pak přišla horečka, která neustupovala. Po sérii vyšetření mi doktorka Novotná oznámila diagnózu: akutní lymfoblastická leukémie. Máma se rozplakala, táta jen ztuhl a já… já jsem nevěděl, co si myslet. Všichni kolem mě začali šeptat o chemoterapii, o šancích na přežití, o tom, jak se život změní. Ale nikdo mi neřekl, že přijde ještě něco horšího.

Byl prosinec 2021 a nemocnicí se šířil covid jako požár. Jednoho rána jsem se probudil s horečkou a dusivým kašlem. Sestra Jana mi vzala test a za hodinu přišla s tím, že jsem pozitivní. „To snad není možný,“ slyšel jsem tátu za dveřmi, když mu to volali. „Vždyť jsme dávali takový pozor!“ Máma mě držela za ruku a šeptala: „To zvládneme.“ Ale já viděl v jejích očích strach.

Následující dny byly jako zlý sen. Izolace, žádné návštěvy, jen sestry v ochranných oblecích a cizí hlasy za dveřmi. Táta se mnou nemluvil – prý mu to všechno připomínalo jeho dětství, kdy jeho bratr zemřel na rakovinu. Máma se snažila být silná, ale večer jsem slyšel její tichý pláč na chodbě. Nejhorší bylo, že jsem byl sám se svými myšlenkami. Přemýšlel jsem, jestli má cenu bojovat. Jestli mě vůbec někdo potřebuje.

Jednou v noci jsem měl sen: stál jsem na zasněženém náměstí v našem městě a kolem mě byli všichni spolužáci ze školy. Smáli se a házeli po sobě sníh. Já tam stál bez vlasů, slabý a bledý, ale oni mě objali a řekli: „Matěji, pojď mezi nás.“ Probudil jsem se s pocitem, že ještě není konec.

Blížily se Vánoce a nemocnice byla vyzdobená papírovými vločkami a světýlky. Sestra Jana mi přinesla malý stromeček a řekla: „Letos budou Vánoce jiné, ale pořád jsou to Vánoce.“ Ten den mi máma donesla dopisy od spolužáků – psali mi vtipy, přání i vzpomínky na školní výlety. Rozbrečel jsem se do polštáře.

Na Štědrý den ráno přišla doktorka Novotná s úsměvem: „Matěji, výsledky jsou lepší! Tvoje tělo bojuje.“ Máma mě objala tak silně, až mě zabolela žebra. Táta poprvé po dlouhé době přišel do pokoje a položil mi ruku na rameno: „Jsem na tebe pyšný.“ V tu chvíli jsem pochopil, že i když jsme si toho tolik neřekli, máme se rádi.

Odpoledne přišli zdravotní klauni a zpívali koledy pod oknem. Sestřičky nám přinesly bramborový salát a řízek – prý aby to bylo jako doma. S ostatními dětmi z oddělení jsme si povídali přes videohovor a smáli se vtipům o nemocničním jídle.

Večer jsme s mámou rozbalili dárky – dostal jsem knížku od Karla Čapka a dopis od táty: „Synku, promiň mi všechny ty chvíle, kdy jsem nebyl dost silný. Bojuj dál.“ Rozplakal jsem se podruhé ten den.

Když jsem usínal, cítil jsem poprvé po dlouhé době klid. Věděl jsem, že cesta bude ještě dlouhá – čekala mě další chemoterapie i nejistota. Ale už jsem nebyl sám. Měl jsem rodinu, kamarády i zdravotníky kolem sebe.

Teď už je to rok od těch Vánoc v nemocnici. Jsem pořád na kontrole, ale vlasy mi dorostly a zase hraju fotbal s klukama na sídlišti. Někdy si vzpomenu na tu noc v nemocnici a ptám se sám sebe: Proč musíme přijít o všechno normální, abychom pochopili, co je opravdu důležité? Co byste udělali vy na mém místě?