„Už to dál nevydržím“ – příběh o tchyni, která rozbila náš domov

„Proč jsi to zase udělala, Jitko?“ ozval se hlas mého manžela Petra z kuchyně. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Slyšela jsem, jak jeho matka, paní Věra, zvedá hlas: „Já ti říkala, že ta polévka je přesolená! Kdybys mě poslouchala, nemuselo se to stát.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Už několik měsíců žijeme v jednom domě s mou tchyní a každý den je pro mě boj. Po smrti jejího manžela, mého tchána, jsme ji s Petrem vzali k sobě. Bylo to správné rozhodnutí – alespoň jsem si to tehdy myslela. Ale od té doby se náš domov změnil v místo, kde se bojím nadechnout.

Věra byla vždycky dominantní žena. Všechno muselo být podle ní – od toho, jak se skládá prádlo, až po to, co budeme jíst k večeři. Zpočátku jsem si říkala, že je to jen přechodné období, že potřebuje čas na smutek. Ale místo toho její kontrola sílila. Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se být spravedlivý, ale ve skutečnosti většinou mlčel a nechal mě v tom samotnou.

Jednoho večera jsem seděla v ložnici a slyšela, jak Věra dole v obýváku šeptá Petrovi: „Víš, Petře, Jitka není úplně ta pravá hospodyně. Kdybych tu nebyla já, kdo ví, jak by to tu vypadalo.“ Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem tam vtrhnout a říct jí, ať si sbalí věci a jde pryč. Ale místo toho jsem jen tiše plakala do polštáře.

Začalo to být nesnesitelné. Každý den nové výčitky: „Takhle se nežehlí košile!“, „To dítě má na sobě špatné ponožky!“, „Kdo ti řekl, že se brambory vaří takhle?“ Naše dcera Anička začala být nervózní a uzavřená. Jednou mi řekla: „Mami, proč je babička pořád naštvaná?“ Neměla jsem odpověď.

Jednoho rána jsem přišla do kuchyně a slyšela Věru, jak telefonuje své sestře: „Já už nevím, co s tou Jitkou dělat. Ona prostě není jako my. Petr by si měl najít někoho lepšího.“ V tu chvíli mi praskly nervy.

„Dost!“ vykřikla jsem. Věra i Petr na mě překvapeně pohlédli. „Už nemůžu dál předstírat, že je všechno v pořádku! Každý den mě ponižujete a děláte ze mě neschopnou matku i manželku! Tohle je můj domov a já už to takhle dál nevydržím!“

Petr zůstal stát jako opařený. Věra se narovnala a ledově pronesla: „Tak si to zařiďte po svém. Já jsem tu jen kvůli vám.“

Ten den jsme s Petrem dlouho do noci mluvili. Poprvé za celou dobu přiznal, že situace je neudržitelná. „Ale co mám dělat? Je to moje máma…“ šeptal zoufale.

„A já jsem tvoje žena,“ odpověděla jsem tiše. „Chci mít zase svůj domov. Chci, aby Anička vyrůstala v klidu.“

Následující dny byly plné napětí. Věra chodila po bytě jako duch, mlčela nebo jen ironicky komentovala každý můj krok. Petr byl rozpolcený – miloval svou matku, ale viděl i moje utrpení.

Jednoho večera přišla Anička za mnou do koupelny a objala mě: „Mami, já bych chtěla, aby babička zase bydlela ve svém bytě.“ Slzy mi stékaly po tváři. V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat.

Druhý den jsem si sedla s Petrem ke stolu a řekla mu: „Musíme najít řešení. Takhle už to dál nejde.“

Petr dlouho mlčel a pak navrhl: „Zkusíme najít mamince nějaký pěkný byt poblíž nás? Budeme ji navštěvovat, pomáhat jí… Ale náš domov musí být zase náš.“

Když jsme to Věře oznámili, rozplakala se: „Takže mě vyhazujete? Po všem, co jsem pro vás udělala?“ Srdce mi pukalo bolestí, ale věděla jsem, že jinak ztratím sama sebe i svou rodinu.

Bylo těžké sledovat Petrovu bolest i slzy jeho matky. Ale když jsme o pár týdnů později pomáhali Věře stěhovat věci do nového bytu, cítila jsem obrovskou úlevu.

Dnes už je to pár měsíců. S Petrem jsme si znovu našli cestu k sobě a Anička je zase veselá holčička. S Věrou se vídáme pravidelně – někdy je to pořád těžké, ale aspoň máme každý svůj prostor.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Musela jsem být tak tvrdá? Nebylo jiné řešení? Co byste na mém místě udělali vy?