Už mám dost manželovy sestry. Každý víkend je u nás a ničí nám život.

„Zase přijede? To snad není možný!“ vyhrkla jsem, když Filip v pátek večer položil telefon. Snažila jsem se ovládnout, ale hlas mi přeskočil. Filip se na mě podíval s tím svým unaveným pohledem, který poslední dobou vídám čím dál častěji. „Jana, je to jen na víkend. Hana nemá kam jinam jít. Vždyť víš, jak to má těžké.“

Ano, vím to. Hana, jeho mladší sestra, která nikdy nedokončila školu, nikdy si nenašla pořádnou práci a nikdy se neodstěhovala od rodičů. Jenže rodiče už nejsou a Hana si z našeho bytu udělala druhý domov. Každý pátek přijíždí s taškou plnou špinavého prádla a hlavou plnou stížností na svět. Každou sobotu ráno mě budí její hlasité telefonáty s kamarádkami, které řeší, jak je život nespravedlivý.

„Filipe, já už to takhle dál nezvládnu,“ řekla jsem tiše, když jsem za ním přišla do ložnice. „Potřebuju mít aspoň jeden víkend klid. Chci si odpočinout, být jen s tebou nebo s dětmi. Nechci pořád poslouchat Hanu.“

Filip si povzdechl a sedl si na postel. „Já vím, že tě to štve. Ale ona nikoho jiného nemá. Je to moje sestra.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Já už taky nikoho nemám! Ty jsi moje rodina. A mám pocit, že mě tvoje sestra vytlačuje z vlastního života.“

Bylo ticho. Jen z kuchyně bylo slyšet, jak Hana vyndává naše hrnky a hledá cukr do kávy. V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufr a odjet na druhý konec republiky.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Filipem začínali. Byli jsme mladí, plní plánů a snů. Chtěli jsme cestovat, mít dvě děti a psa. Místo toho máme dvě děti, psa a Hanu každou sobotu u snídaně.

Jednou v neděli ráno jsem už nevydržela. Hana seděla v obýváku, nohy na stole, televize na plné pecky. Děti se snažily dělat úkoly do školy a já vařila oběd. „Hano, mohla bys prosím ztlumit televizi? Děti se potřebují soustředit.“

Otočila se na mě s výrazem naprostého nepochopení. „Vždyť je víkend! Ať si dělají úkoly večer.“

„Ne, Hano,“ řekla jsem pevněji, než jsem čekala sama od sebe. „Tady nejsi sama. Musíš respektovat náš režim.“

Filip přišel do kuchyně právě ve chvíli, kdy Hana začala zvyšovat hlas: „Tohle je taky můj domov! Filip je můj bratr! Ty mi nebudeš poroučet!“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Filip stál mezi námi a nevěděl, ke komu se přiklonit.

Večer jsme seděli s Filipem u stolu a mlčeli jsme. Děti byly u babičky a v bytě bylo ticho jako už dlouho ne. „Jano,“ začal opatrně Filip, „já chápu, že tě to trápí. Ale já prostě nemůžu Hanu vyhodit na ulici.“

„Nikdo nechce Hanu vyhazovat,“ odpověděla jsem unaveně. „Ale musí pochopit, že máme taky svůj život. Že máme právo na soukromí.“

Filip jen přikývl a já viděla, jak je rozpolcený mezi mnou a svou sestrou.

Další víkend přijela Hana zase. Tentokrát s novým problémem – přišla o práci v supermarketu. Seděla u stolu a brečela: „Nikdo mě nechce! Ani vlastní rodina mě nechce!“

Děti se schovaly do pokoje a já cítila vztek i lítost zároveň. Vztek na Hanu, že si nikdy neuměla poradit sama. Lítost nad Filipem, který je v pasti mezi dvěma ženami svého života.

Jednou večer jsem šla za Hanou do pokoje pro hosty. Seděla tam potmě a koukala z okna.

„Hano,“ začala jsem opatrně, „nechci ti ublížit. Ale musíš pochopit, že takhle to dál nejde. Potřebujeme svůj prostor. Potřebujeme žít jako rodina.“

Hana se na mě podívala s očima plnýma slz: „A co mám dělat? Kam mám jít? Nikdo mě nechce.“

V tu chvíli jsem cítila jen bezmoc. Věděla jsem, že jí nemůžu dát to, co potřebuje – pocit bezpečí a domova.

Začali jsme s Filipem hledat řešení – sociální pracovnice, podpora v nezaměstnanosti, možnost chráněného bydlení pro Hanu. Bylo to těžké období plné hádek i ticha.

Nakonec Hana odešla do chráněného bydlení v našem městě. Bylo to těžké rozhodnutí pro všechny – pro ni i pro nás.

Dnes je to půl roku od té doby. S Filipem jsme si znovu našli cestu k sobě i k dětem. Ale někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělali jsme správně? Nebo jsme Hanu zradili?

Co byste dělali vy na mém místě? Je možné najít rovnováhu mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí?