Upřímně: Celá rodina nesnáší moji snachu. Syn mi řekl, že s námi už nechce nic mít. Doufám, že se brzy rozvedou.

„Tohle je ona?“ šeptla moje sestra Eva, když Tomáš vešel do obýváku s Klárou v patách. Všichni jsme ztichli. Bylo to poprvé, co ji přivedl na naši tradiční nedělní večeři. Všude voněla svíčková, děti pobíhaly kolem stolu a já cítila, jak mi srdce buší až v krku.

Klára byla jiná. Nepodala mi ruku, jen kývla hlavou a rozhlédla se po místnosti s výrazem, který jsem nedokázala přečíst. „Dobrý den,“ řekla tiše a posadila se na kraj pohovky. Tomáš se na ni usmál tím způsobem, jakým se usmívají zamilovaní muži – slepě a oddaně.

Během večeře jsem se snažila navázat rozhovor. „Kláro, odkud pochází vaše rodina?“ zeptala jsem se mile. „Z Prahy,“ odpověděla stroze a dál krájela maso. Eva na mě významně pohlédla. Můj manžel Petr se snažil zachránit situaci: „A co děláte za práci?“ Klára pokrčila rameny: „Jsem grafik.“

Po večeři jsme si všichni sedli ke kávě. Děti si hrály v koutě a já doufala, že Klára trochu roztaje. Místo toho vytáhla mobil a začala projíždět Instagram. Tomáš ji občas pohladil po ruce, ale ona ho odstrčila. Cítila jsem, jak se napětí v místnosti stupňuje.

Když odešli, Eva si neodpustila poznámku: „Tohle je fakt tvoje budoucí snacha? Vždyť je úplně mimo.“ Petr mě pohladil po rameni: „Třeba je jen nervózní.“ Ale já věděla, že to není jen nervozita. Něco na ní mi nesedělo.

Další týdny byly ještě horší. Tomáš začal být odtažitý, přestal chodit na rodinné obědy a když už přišel, Klára byla vždy s ním – tichá, chladná, odměřená. Jednou jsem ho poprosila, jestli by nepřišel sám. „Mami, buď přijdu s Klárou, nebo vůbec,“ odpověděl tvrdě.

Začali jsme si v rodině šeptat o tom, co na ní vidí. Moje matka prohlásila: „Ona ho ovládá.“ Eva souhlasila: „Tomáš je úplně jiný člověk.“ Já jsem se snažila být spravedlivá, ale když jsem viděla, jak se Tomáš mění – jak je uzavřený, jak se hádá s bratrem kvůli hloupostem – začala jsem Kláru nenávidět.

Jednou večer mi Tomáš zavolal. „Mami, proč mě pořád nutíš vybírat mezi tebou a Klárou?“ Jeho hlas byl zlomený. „Já tě miluju, ale ona je moje žena.“

Rozbrečela jsem se. „Tomáši, vždyť my tě máme rádi! Jen chceme, abys byl šťastný.“

„Já šťastný jsem! Jenže vy to nikdy nepochopíte,“ zavěsil.

Od té doby jsme spolu skoro nemluvili. S Petrem jsme sedávali večer u televize a mlčky sledovali zprávy. Chyběl mi můj syn – ten veselý kluk, co mi vždycky pomáhal s nákupem a smál se mým vtipům.

Jednou jsem potkala Kláru na ulici. Šla sama, v ruce tašku s nákupem. Zastavila jsem ji: „Kláro, můžeme si promluvit?“ Podívala se na mě s ledovým klidem: „O čem?“

„O Tomášovi… O nás všech.“

„Váš syn je dospělý,“ řekla tiše. „A já nejsem povinná být vaše kamarádka.“

Zůstala jsem stát uprostřed chodníku a cítila se menší než kdy dřív.

Doma jsem brečela do polštáře. Petr mě objal: „Možná bychom měli dát Tomášovi prostor.“

Ale já to nedokázala. Začala jsem doufat, že jim to nevyjde. Že Tomáš prozře a vrátí se k nám – ke své rodině.

Jednou večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Mami, už mě prosím nekontaktuj. Potřebuju klid.“

Zhroutila jsem se na podlahu v kuchyni a poprvé v životě si připadala jako ta špatná.

Teď sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici. Přemýšlím: Je chyba ve mně? Nebo opravdu ztrácíme děti kvůli lidem, které si vyberou? A kolik bolesti ještě musím snést, než pochopím, kde je pravda?

Co byste udělali vy? Má matka právo bojovat za své dítě i proti jeho lásce? Nebo bych měla konečně pustit Tomáše ze svého objetí?