Tři vteřiny nad skleničkou: Den, kdy mi tchyně chtěla zničit život

„Martino, pojď už, všichni čekají!“ volala na mě mamka z vedlejší místnosti. Stála jsem před zrcadlem v šatech, které jsme vybíraly s babičkou, a snažila se uklidnit třesoucí ruce. Dneska je ten den. Den, kdy se všechno mění. Ale místo radosti jsem cítila jen tíhu v žaludku.

Když jsem vešla do sálu, všichni se na mě otočili. Táta měl slzy v očích, mamka se usmívala a Petr – můj Petr – stál u oltáře a díval se na mě tak, jak se na mě nikdy nikdo nedíval. Jenže já jsem cítila pohled ještě někoho jiného. Pohled, který pálil jako ledová sprcha. Moje nová tchyně, paní Nováková.

Nikdy jsme si s ní úplně nesedly. Od začátku dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. „Martino, víš, že Petr má rád domácí knedlíky? Ty jsi přece nikdy nevařila,“ říkávala mi s úsměvem, který bolel víc než facka. Petr to neviděl, nebo nechtěl vidět. „Maminka je jen starostlivá,“ říkal vždycky.

Obřad proběhl rychleji, než jsem čekala. Všichni tleskali, objímali nás a já se snažila nevnímat ten stín za zády. Pak přišel čas na přípitek. Hlavní stůl byl slavnostně prostřený, skleničky se třpytily ve světle lustrů. Seděla jsem mezi Petrem a jeho matkou, která mi právě nalévala šampaňské.

A pak to přišlo. Viděla jsem to jasně – její ruka se na tři vteřiny zastavila nad mojí skleničkou. Něco malého bílého spadlo dovnitř a rychle se rozpustilo. Srdce mi bušilo až v krku. „Martino, na vás dva!“ zvolala paní Nováková a zvedla svoji skleničku.

V tu chvíli jsem udělala něco, co bych od sebe nikdy nečekala. Usmála jsem se na ni a řekla: „Paní Nováková, dovolte mi připít si s vámi – na naši novou rodinu.“ A vyměnila jsem naše skleničky.

Její oči se rozšířily hrůzou, ale už bylo pozdě. Všichni kolem nás zvedali skleničky a ona nemohla nic říct. Přiložila skleničku ke rtům a napila se.

Následující minuty byly jako ve zpomaleném filmu. Paní Nováková zbledla, začala se potit a pak se zhroutila přímo do dortu. Všichni začali křičet, někdo volal záchranku. Petr běhal kolem a křičel: „Mami! Mami!“ Já tam stála jako přikovaná a v hlavě mi běželo jen: Co to bylo? Proč?

V nemocnici nám lékaři řekli, že šlo o silné sedativum – prášek na spaní ve vysoké dávce. „Naštěstí jste zasáhli včas,“ řekl doktor. „Mohlo to dopadnout mnohem hůř.“ Petr byl v šoku. Já taky.

Doma jsme seděli mlčky u stolu. Petr se na mě díval s otázkou v očích: „Martino, proč by to máma dělala?“ Neměla jsem odpověď. Jen jsem věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Další dny byly peklo. Rodina Novákových mě obviňovala ze všeho možného – že jsem to celé narafičila, že jsem chtěla jeho matku zničit. „Ty jsi ji přivedla do nemocnice!“ křičela na mě jeho sestra Jana při jedné návštěvě. Petr byl rozpolcený mezi mnou a svou rodinou.

Jednou večer přišel domů později než obvykle. Sedl si naproti mně a dlouho mlčel.

„Martino… já nevím, co si mám myslet,“ začal tiše. „Máma by nikdy…“

„Petr,“ přerušila jsem ho, „viděla jsem ji! Viděla jsem, jak mi něco hází do skleničky! Proč by to dělala? Proč mě tak nenávidí?“

Petr jen zavrtěl hlavou: „Možná tě jen chtěla vystrašit… možná si myslela, že tě tím odradí…“

„Odradí od čeho? Od tebe?“

Mlčel.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o Petrovi, o našem manželství. Každý den byl boj s podezřením a nedůvěrou. Lidé ve vesnici si šeptali za zády: „To je ta nevěsta, co otrávila tchyni.“ Nikdo nechtěl slyšet pravdu.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to paní Nováková z nemocnice.

„Martino,“ její hlas byl slabý a roztřesený, „promiň mi to… já… já jsem byla zoufalá. Měla jsem strach, že ti Petr nebude stačit… že ho opustíš jako jeho otce… Chtěla jsem tě jen vystrašit… ale ne takhle…“

Mlčela jsem dlouho.

„Paní Nováková,“ řekla jsem nakonec tiše, „tímhle jste nás všechny zničila.“ A položila jsem telefon.

Petr se snažil všechno slepit dohromady, ale něco uvnitř mě prasklo. Už jsem mu nemohla věřit stejně jako dřív. Každý pohled jeho rodiny byl jako rána do srdce.

Po několika měsících jsme se s Petrem rozhodli odejít z vesnice do Prahy. Začít znovu někde, kde nás nikdo nezná. Ale i tam mě pronásledovaly noční můry – o svatební noci, o skleničkách a o tom malém bílém prášku.

Dnes už je to skoro rok od té svatby. S Petrem jsme spolu pořád, ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Občas si říkám – kdybych tehdy neviděla tu ruku nad skleničkou… kdybych byla slepá… Bylo by všechno jednodušší?

A co vy? Co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec po takové zradě ještě věřit rodině?