Ticho mezi námi: Když tchyně čeká vnouče, které nikdy nepřijde

„Petro, kdy už mi konečně dáte vnouče?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašku s nákupem na stůl. Paní Novotná stála u dřezu, ruce v bok, oči upřené na mě. V tu chvíli jsem měla chuť se rozplakat nebo utéct. Místo toho jsem jen polkla a snažila se usmát. „To víte, že bychom rádi,“ zamumlala jsem a doufala, že Martin přijde a zachrání mě. Ale on byl jako vždycky někde v pozadí, schovaný za novinami nebo mobilem.

Tři roky. Tři roky se snažíme o dítě a nic. Každý měsíc je pro mě jako horská dráha – naděje, zklamání, slzy v koupelně. Martin mě vždycky obejme, řekne, že to bude dobré, ale nikdy si nenechá připustit, že možná nikdy nebudeme rodiče. A už vůbec nedokáže říct pravdu své matce.

„Martine, prosím tě, řekni jí to,“ šeptala jsem mu večer v posteli, když jsme slyšeli, jak jeho máma v obýváku sleduje Ordinaci. „Nemůžu být pořád ta špatná. Ona si myslí, že nechci děti já.“

Martin se otočil na bok a dlouho mlčel. „Já vím… Ale ona to nepochopí. Víš, jaká je. Bude tě litovat nebo mě obviňovat.“

„A co mám dělat? Mám jí lhát do konce života?“ vyjela jsem na něj tiše, aby nás neslyšela.

Ráno u snídaně paní Novotná opět začala: „Včera jsem potkala paní Dvořákovou. Její dcera už čeká druhé! To je radost…“ Hodila po mně významný pohled a já cítila, jak mi rudnou tváře.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové řešili dovolené a děti, já jen přikyvovala a v duchu počítala dny cyklu. Když mi šéfová nabídla povýšení, první myšlenka byla: „A co když přece jen otěhotním?“ Ale pak jsem si uvědomila, že už ani nevěřím.

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Lenkou v kavárně na Vinohradech. „Petro, proč to prostě neřekneš sama? Vždyť je to i tvoje trápení,“ řekla mi opatrně.

„Protože to není jen moje věc. Martin by měl stát při mně. Ale on se bojí svojí mámy víc než reality,“ odpověděla jsem a rozbrečela se.

Doma jsem našla Martina sedět potmě v kuchyni. „Petro… promiň. Já fakt nevím, jak jí to říct.“

„Tak to řeknu já,“ rozhodla jsem se najednou. „Ale pak už mě nikdy nenecháš v tom samotnou.“

Druhý den jsem pozvala paní Novotnou na kávu. Seděla naproti mně, ruce složené na stole, čekala další vyhýbavou odpověď. Tentokrát jsem ji ale nenechala domluvit.

„Paní Novotná… My bychom vám rádi dali vnouče. Opravdu moc. Ale nejde to. Snažíme se už dlouho a lékaři nám řekli, že je to skoro nemožné.“

Chvíli bylo ticho. Pak její tvář ztvrdla: „To je tvoje vina?“

Zamrazilo mě. „Ne… Je to nás obou problém.“

„A co adopce? Nebo umělé oplodnění? Dneska je tolik možností!“

„Zkoušeli jsme všechno možné… Ale není to tak jednoduché.“

Paní Novotná vstala od stolu a odešla do ložnice. Slyšela jsem tlumený pláč za dveřmi.

Večer přišel Martin za mnou do koupelny. „Děkuju… Že jsi to zvládla za nás oba.“

„Ale proč jsem musela já? Proč jsi mě nechal v tom samotnou?“ ptala jsem se ho zlomeně.

Objal mě a poprvé po dlouhé době jsme oba plakali.

Od té doby je doma ticho. Paní Novotná se mnou skoro nemluví, Martin je uzavřený do sebe. Ale aspoň už nemusím lhát.

Někdy si říkám – proč je v Česku pořád tak těžké mluvit o věcech, které bolí? Proč musíme předstírat před rodinou i světem? Myslíte si, že je správné chránit city druhých za cenu vlastního štěstí?