„Tati! Máma je v nemocnici. Vzala jsem Aničku k babičce.“ Jak moje lhostejnost dostala ženu na nemocniční lůžko

„Tati! Máma je v nemocnici. Vzala jsem Aničku k babičce.“

Ta slova mi rezonovala v hlavě, když jsem stál na zastávce a díval se na cizího chlapa, jak do telefonu slibuje své ženě pizzu a sladkosti. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak dávno jsem naposledy něco slíbil nebo udělal pro svou ženu jen tak, z lásky. Ale to už bylo pozdě. Mobil mi vibroval v kapse a hlas mé dcery Kláry byl rozechvělý strachem i odpovědností, kterou by dítě v jejím věku nemělo nikdy nést.

„Cože? Co se stalo?“ vyhrkl jsem do telefonu, zatímco kolem mě projížděl autobus, který jsem měl původně chytit do práce.

„Máma omdlela v kuchyni. Volala jsem záchranku. Anička brečela, tak jsem ji vzala k babičce. Tati, přijedeš?“

V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. V hlavě mi běžely poslední týdny jako film: hádky kvůli maličkostem, moje věčné výmluvy na práci, večery strávené u počítače místo s rodinou. Moje žena Jana byla poslední dobou unavená, bledá, ale já to přehlížel. „To je jen jarní únava,“ říkal jsem jí, když si stěžovala na bolesti hlavy a únavu. „Zkus si víc odpočinout.“

Jenže ona neměla kdy. Práce v kanceláři, domácnost, dvě děti – Klára a malá Anička. Já? Já byl pořád pryč. Práce, schůzky, občas pivo s kolegy. Doma jsem byl spíš host než manžel a otec.

Když jsem dorazil do nemocnice, Jana už byla na JIPce. Klára seděla na chodbě, oči červené od pláče. „Tati, proč jsi tu nebyl dřív?“ zeptala se tiše.

Neměl jsem odpověď. Jen jsem ji objal a slíbil jí, že všechno bude v pořádku. Ale sám jsem tomu nevěřil.

Doktor Novotný mě zavolal do ordinace. „Vaše žena měla těžký kolaps z vyčerpání. Má silnou anémii a podezření na zánět ledvin. Jak dlouho už byla takhle unavená?“

Zalapal jsem po dechu. „Já… já nevím. Poslední dobou byla často unavená…“

Doktor se na mě podíval přísně. „Tohle není únava z jara. Vaše žena potřebuje klid a pomoc. Jinak to může mít vážné následky.“

V hlavě mi hučelo. Vybavily se mi všechny ty chvíle, kdy mě Jana prosila o pomoc s holkama nebo domácností a já jen mávl rukou: „Teď nemůžu, mám práci.“ Nebo když chtěla jít ven jen my dva a já měl vždycky něco důležitějšího.

Klára mě vzala za ruku a šli jsme domů pro věci pro mámu do nemocnice. Cestou mlčela. Doma bylo ticho jako v hrobě. Kuchyňský stůl byl plný neumytého nádobí, na podlaze rozházené hračky Aničky.

„Tati… myslíš, že máma bude zase veselá?“ zeptala se Klára najednou.

Zastyděl jsem se. „Udělám pro to všechno,“ slíbil jsem jí.

Večer jsem seděl u postele v nemocnici a držel Janu za ruku. Byla bledá, oči zavřené, ale když mě ucítila, slabě se usmála.

„Promiň,“ zašeptala.

„Za co?“ nechápal jsem.

„Že jsem tě zatěžovala svými problémy…“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsme se jeden druhému vzdálili. Jak jsme si přestali naslouchat a brali jeden druhého jako samozřejmost.

„To já bych měl prosit o odpuštění,“ řekl jsem tiše. „Byl jsem slepý a hluchý k tomu, co potřebuješ.“

Jana se rozplakala. Poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili upřímně – o strachu, o únavě, o tom, jak jsme oba ztracení ve vlastních starostech a zapomněli na to nejdůležitější: být tu jeden pro druhého.

Další dny byly těžké. Musel jsem se naučit starat o děti i domácnost – zjistil jsem, kolik práce Jana každý den zvládala bez jediného slova stížnosti. Klára mi pomáhala s Aničkou i s vařením. Společně jsme chodili za mámou do nemocnice a každý den jí nosili obrázky a dopisy.

Jednoho večera mi Klára řekla: „Tati, myslíš, že až se máma vrátí domů, bude to jiné?“

Podíval jsem se jí do očí a poprvé po dlouhé době cítil naději i strach zároveň.

„Bude to jiné,“ řekl jsem rozhodně. „Ale lepší – pokud budeme chtít.“

Když se Jana po dvou týdnech vrátila domů, byla slabá, ale šťastná. Objali jsme se všichni čtyři a já věděl, že tentokrát už nesmím nic zanedbat.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč musíme přijít o to nejcennější, abychom si uvědomili jeho hodnotu? Kolik lidí kolem nás žije vedle sebe jako cizinci – dokud není pozdě?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné napravit roky přehlížení jedním rozhodnutím?