„Táhni odsud!” – Jak jsem se zbavila tchyně a začala konečně žít
„Jano, proč jsi zase spálila ten řízek? Copak neumíš ani tohle?“ Její hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u sporáku, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tchyně, paní Věra, byla v našem bytě už třetí týden v kuse. Prý jen pomáhá, ale já věděla, že mě kontroluje. Petr, můj manžel, seděl v obýváku a dělal, že nic neslyší.
„Mami, nech ji být,“ ozval se konečně slabě. Ale Věra jen mávla rukou: „Kdybys měl pořádné jídlo, nebyl bys tak hubený! Jana neumí ani pořádně vařit.“
Tohle nebylo poprvé. Od svatby uplynulo pět let a já měla pocit, že jsem se nikdy nestala skutečnou paní domu. Věra měla klíče od našeho bytu na Vinohradech a chodila sem, kdy se jí zachtělo. Prý aby nám pomohla s malou Aničkou. Ve skutečnosti mi brala vzduch. Každý den komentovala můj styl oblékání, způsob výchovy i to, jak skládám prádlo.
Jednou večer, když jsem uspávala Aničku, slyšela jsem z kuchyně jejich rozhovor. „Petr, měl by sis najít ženu, která tě bude víc poslouchat. Jana je tvrdohlavá. To má po své matce.“
Ten večer jsem poprvé pocítila vztek silnější než strach. Ale mlčela jsem. Druhý den jsem šla do práce s kruhy pod očima. Kolegyňka Lenka si všimla mého stavu: „Jano, co se děje?“ Rozbrečela jsem se u kávovaru. „Já už nemůžu. Mám pocit, že žiju v cizím bytě…“
Lenka mě objala: „Musíš si nastavit hranice. Tchyně není tvoje šéfová.“
Ale jak? Petr byl vždycky mezi dvěma ohni. Když jsem mu řekla, že už to takhle dál nejde, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma…“
Jednoho dne jsem přišla domů dřív a našla Věru, jak přerovnává moje spodní prádlo v ložnici. „Co to děláte?“ vyhrkla jsem.
„Jen ti pomáhám s úklidem,“ odpověděla klidně.
„Nechci, abyste mi sahala na věci!“
Poprvé jsem zvýšila hlas. Věra se zatvářila dotčeně: „Taková nevděčnost! Já ti chci jen pomoct.“
Ten večer byl dusný. Petr mlčel a Anička cítila napětí. Nemohla jsem spát. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem kdysi byla veselá a sebevědomá holka z Ostravy, která se nebála ničeho. Kam se poděla?
Další ráno jsem si všimla, že Anička začala koktat. Bylo jí teprve čtyři a už cítila napětí doma. To byl zlomový okamžik.
„Petr,“ řekla jsem večer rozhodně, „musíme něco změnit. Tvoje máma tu nemůže být pořád.“
Petr se na mě podíval unaveně: „Ale co když se urazí? Vždyť nám pomáhá.“
„Pomáhá? Ničí nás! Podívej se na Aničku!“
Následující den jsem si vzala volno v práci a šla za psycholožkou. Ta mi řekla jasně: „Musíte si nastavit hranice. Jinak přijdete o sebe i o rodinu.“
Večer jsem seděla v kuchyni s Věrou i Petrem. Srdce mi bušilo až v krku.
„Paní Věro,“ začala jsem tiše, ale pevně, „vážím si toho, co pro nás děláte. Ale potřebujeme s Petrem a Aničkou víc soukromí. Prosím vás, abyste nám dala prostor.“
Věra zbledla: „Takže mě vyhazuješ? Po všem, co jsem pro vás udělala?“
„Nechci vás vyhazovat,“ odpověděla jsem klidněji, „jen potřebujeme být rodina sami za sebe.“
Petr mlčel. Věra vstala a práskla dveřmi.
Bylo ticho. Pak Petr zašeptal: „Tohle bylo těžké… ale možná správné.“
První týdny byly zvláštní – ticho v bytě bylo nezvyklé. Ale Anička přestala koktat a já začala znovu dýchat.
Věra nám několik týdnů nevolala. Pak přišla SMS: „Omlouvám se za všechno.“
Dnes už máme s Věrou lepší vztah – přijde na návštěvu jednou za měsíc a respektuje naše hranice.
Někdy si říkám: Proč mi trvalo tak dlouho najít odvahu? Kolik žen kolem mě žije ve stínu své tchyně nebo někoho jiného? Co byste udělali vy na mém místě?