Sedm let v cizím bytě: Příběh o ztracené důvěře a rodinných poutech

„To nemyslíš vážně, Hano! Po všem, co jsem pro tebe udělala?“ křičela jsem na prázdnou chodbu, zatímco se za jejími dveřmi ozývalo jen tiché cvaknutí zámku. Stála jsem tam s igelitkou v ruce, v níž jsem měla pár svých věcí, a poprvé za těch sedm let mi došlo, že už nemám kam jít.

Všechno to začalo tak nevinně. Byla jsem čerstvě po vysoké, plná ideálů a snů o velkém světě. Můj tehdejší manžel, Petr, byl první láska – typický kluk z dobré rodiny, co se umí usmát na správném místě a nikdy nezapomene na svátek. Jeho matka Hana byla zpočátku jako druhá máma. Když jsme se po dvou letech manželství rozvedli – Petr si našel jinou a já zůstala s prázdnou – Hana mi nabídla, abych zůstala v jejím starém bytě na Žižkově. „Aspoň tu nebude prázdno,“ řekla tehdy a já jí věřila.

Byt byl starý, ale měl duši. Všude voněla káva a v knihovně byly řady románů, které jsem nikdy nepřečetla. První měsíce byly zvláštní – s Hanou jsme se vídaly u kávy, povídaly si o životě a já měla pocit, že mám pořád rodinu. Jenže časem se všechno změnilo. Hana začala být odtažitá, často mi připomínala, že „už bych se měla postavit na vlastní nohy“. Já ale pořád čekala, že někdo přijde a zachrání mě – jako vždycky.

Jednou večer přišla Hana nečekaně domů dřív. Seděla jsem v kuchyni a jedla studené těstoviny z krabičky. „Martino,“ začala opatrně, „musíme si promluvit.“ V tu chvíli jsem věděla, že je zle. „Potřebuju byt pro sebe. Můj zdravotní stav se horší a… prostě už to takhle dál nejde.“ Zírala jsem na ni a v hlavě mi běželo: Proč teď? Proč já? Vždyť jsem jí nikdy neublížila!

„A kam mám jít?“ vyhrkla jsem zoufale.

Hana jen pokrčila rameny: „Jsi dospělá žena. Máš práci, máš vzdělání. Musíš se postavit na vlastní nohy.“

Tohle byla věta, kterou jsem slyšela celý život – od rodičů, od učitelů, od bývalého manžela i od Hany. Jenže já nikdy nevěděla jak. Vždycky se našel někdo, kdo mě podržel. Teď tu nikdo nebyl.

Začala jsem hledat podnájem. Praha je drahá a já měla jen průměrný plat v malé účetní firmě na Smíchově. Kamarádi měli své životy, rodiče bydleli daleko na Moravě a já se styděla jim říct pravdu. Každý den jsem chodila do práce s úsměvem a večer brečela do polštáře v cizím pokoji.

Jednou mi volala sestra Jana: „Marti, proč jsi mi nic neřekla? Máma říkala, že tě Hana vyhodila!“ Zněla rozčileně i smutně zároveň.

„Nechtěla jsem tě zatěžovat,“ odpověděla jsem tiše.

„Zatěžovat? My jsme přece rodina!“ vyjela na mě.

Jenže já už nevěřila nikomu – ani jí, ani sobě. Všichni mě vždycky opustili ve chvíli, kdy jsem je nejvíc potřebovala.

Po týdnech hledání jsem našla malý pokoj v paneláku na Černém Mostě. Spolubydlící byla studentka medicíny Klára – milá holka, která měla svůj svět a do mého se nepletla. První noc v novém pokoji jsem seděla na posteli a dívala se z okna na světla města. Přemýšlela jsem o Haně – proč mě vlastně vyhodila? Byla to opravdu jen její sobeckost, nebo jsem jí už dávno lezla na nervy? A proč jsem si myslela, že mám právo tam zůstat?

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka mi řekla: „Martino, vy jste celý život čekala, že vás někdo zachrání. Ale co kdybyste to tentokrát zkusila sama?“

Nejdřív jsem se urazila. Ale pak mi došlo, že má pravdu. Celý život jsem byla ta hodná holka, co čeká na prince nebo na laskavou tchyni. Jenže svět takhle nefunguje.

Jednou večer mi přišla zpráva od Hany: „Doufám, že jsi v pořádku.“ Dlouho jsem přemýšlela, jestli jí odpovědět. Nakonec jsem napsala: „Děkuju za všechno. Omlouvám se za to, jak jsem se chovala.“ Odpověď už nepřišla.

Dnes je to přes rok od chvíle, kdy mě Hana vyhodila. Mám novou práci – lepší plat i kolektiv. S Janou jsme si zase blíž a občas zajedu za rodiči na Moravu. Ale pořád ve mně hlodá otázka: Byla jsem obětí okolností, nebo jen rozmazlená holka neschopná dospět?

Možná to nikdy nezjistím. Ale jedno vím jistě – někdy člověk musí spadnout až na dno, aby zjistil, kdo vlastně je.

Co myslíte vy? Je správné čekat pomoc od druhých, nebo bychom měli být vždy připraveni postarat se sami o sebe?