Sedm let jsem pečovala o svou ochrnutou dceru. Při poslední kontrole mi lékař v šoku zašeptal: „Dnes v noci v tom domě nespěte.“

„Mami, proč se na mě tak díváš?“ zeptala se Klára, když jsem jí večer pomáhala do postele. Její hlas byl slabý, unavený, ale v očích jí stále plála jiskra, kterou jsem tolik milovala. Sedm let. Sedm let jsem žila jen pro ni, pro její úsměv, pro její bezpečí. Po té nehodě na přechodu, kdy ji srazilo auto, se mi svět zhroutil. Lékaři tehdy řekli, že už nikdy nebude chodit. Přijala jsem to. Musela jsem. Manžel Petr to ale nezvládl a odešel. Zůstaly jsme samy, já a Klára, v našem malém bytě na sídlišti v Brně.

Každý den byl stejný. Ráno jsem vstala dřív, abych Kláře připravila snídani, pomohla jí s hygienou, oblékla ji a odvezla do školy. Po práci jsem ji vyzvedla, doma jsme dělaly úkoly, hrály hry, povídaly si. Byla jsem unavená, ale šťastná, že ji mám. Jenže poslední měsíce se něco změnilo. Klára byla čím dál bledší, často si stěžovala na bolesti hlavy a závratě. Myslela jsem, že je to jen únava nebo deprese. Ale pak začala mít i podivné modřiny na rukou a nohou.

Jednoho dne, když jsem ji převlékala, jsem si všimla, že má na zádech podivné červené skvrny. „To nic není, mami, asi jsem se někde bouchla,“ mávla rukou. Ale já měla špatný pocit. Objednala jsem ji na kontrolu k doktoru Novotnému, který ji znal od dětství.

V čekárně jsem nervózně poposedávala, zatímco Klára si četla knížku. Když nás zavolali dovnitř, doktor Novotný se na mě dlouze zadíval. Prohlédl Kláru, položil jí pár otázek, pak mě požádal, abych s ním šla na chodbu. „Paní Dvořáková, můžu s vámi mluvit mezi čtyřma očima?“ Jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Srdce mi bušilo až v krku.

„Co se děje, pane doktore?“ zeptala jsem se.

Přiblížil se ke mně a šeptl: „Dnes v noci v tom domě nespěte. A hned teď zavolejte policii.“

Zamrazilo mě. „Cože? Proč? Co se děje s Klárou?“

„Nemůžu vám říct víc, ale vaše dcera je v nebezpečí. Prosím, věřte mi. Hned teď odejděte z domu a zavolejte policii.“

Byla jsem v šoku. V hlavě mi vířily myšlenky. Co to má znamenat? Kdo by nám chtěl ublížit? Vždyť jsme s Klárou samy, nikoho nemáme. Ale pohled doktora Novotného byl tak vážný, že jsem ho poslechla.

Vzala jsem Kláru a místo domů jsme šly k mojí sestře Janě. Tam jsem zavolala policii. Snažila jsem se Kláru uklidnit, ale sama jsem byla na pokraji zhroucení. Policisté přijeli během hodiny. Vyptávali se na všechno možné – na naši rodinu, sousedy, na to, jestli jsme si všimly něčeho podezřelého. Já jen kroutila hlavou.

Druhý den ráno mi zavolali, že potřebují, abych přijela do bytu. Srdce mi bušilo, když jsem vstupovala dovnitř. Policisté mi ukázali několik malých otvorů ve stěnách Klářina pokoje. „Někdo tu nainstaloval kamery,“ řekl jeden z nich. „A podle záznamů sem někdo v noci chodil, když jste spala.“

Zhroutila jsem se na židli. Kdo by to mohl být? Vzpomněla jsem si na souseda pana Holce, který byl vždycky až příliš milý, často nám nosil koláče a nabízel pomoc. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by mohl být nebezpečný. Policie ho zatkla ještě ten den. V jeho bytě našli záznamy z kamer, fotky Kláry, dokonce i její oblečení.

Byla jsem v šoku. Celých sedm let jsem si myslela, že Kláru chráním, ale ve skutečnosti byla v nebezpečí přímo pod naším nosem. Policisté mi později řekli, že pan Holec se do našeho bytu dostával přes sklep, kde měl klíč od starého vchodu. Nikdy bych si toho nevšimla, kdyby doktor Novotný neobjevil na Klářině těle stopy po uspávacím prostředku, který jí někdo dával do jídla. Proto byla tak unavená, proto měla ty modřiny – padala z vozíku, když byla omámená.

Klára byla v šoku, když jí to policisté řekli. Plakala, třásla se, nemohla pochopit, proč by jí někdo ubližoval. Já jsem se cítila jako nejhorší matka na světě. Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem mohla nevidět, že se něco děje?

Následující týdny byly peklo. Musela jsem Kláru přesvědčit, že za nic nemůže, že to nebyla její vina. Sama jsem chodila k psychologovi, protože jsem měla noční můry, nemohla jsem spát, bála jsem se každého zvuku. Lidé v domě si šeptali, někteří nás litovali, jiní se na nás dívali skrz prsty.

Jednou večer, když jsme s Klárou seděly u stolu a pily čaj, se na mě zadívala a tiše řekla: „Mami, myslíš, že někdy zase budeme šťastné?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Možná ano, možná ne. Ale věděla jsem, že už nikdy nebudu nikomu slepě důvěřovat. A že budu svou dceru chránit za každou cenu.

Někdy si v noci kladu otázku: Jak dlouho bych ještě žila v nevědomosti, kdyby doktor Novotný nezasáhl? A kolik dalších dětí je v nebezpečí, aniž by to jejich rodiče tušili? Co byste dělali vy na mém místě?