Šedesátiny, které změnily všechno: Místo dárku rozvodové papíry
„Tohle nemyslíš vážně, Karle?“ vyhrkla jsem, když jsem roztržitě vytáhla z obálky místo divadelních vstupenek rozvodové papíry. V kuchyni voněla káva, na stole ležely čerstvé koláče, které jsem pekla od rána, a v rádiu hrála písnička od Hany Hegerové. Byly moje šedesáté narozeniny. Měla jsem pocit, že se mi právě pod nohama propadla podlaha.
Karel stál u okna, zády ke mně. „Promiň, Aleno. Už to dál nejde. Dlouho jsem o tom přemýšlel.“ Jeho hlas byl klidný, až mě to bodlo u srdce. Po čtyřiceti letech manželství mi oznámil konec. V den, kdy jsem čekala aspoň trochu radosti.
„A co děti? Co vnoučata? Co všechno, co jsme spolu vybudovali?“ ptala jsem se zoufale. V hlavě mi běžely vzpomínky – první společný byt v paneláku na Jižním Městě, letní dovolené na chalupě v Orlických horách, Vánoce, kdy jsme se hádali o kapra i o to, kdo bude letos zdobit stromeček.
Karel jen pokrčil rameny. „Děti jsou dospělé. A já už nechci dál žít ve lži.“
Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně, ruce se mi třásly. Snažila jsem se nebrečet, ale slzy mi samy tekly po tvářích. Karel odešel do ložnice a já slyšela, jak si balí věci. Bylo to tak rychlé a chladné, až mě to děsilo.
Celý den jsem seděla u stolu a zírala na papíry. Volala mi dcera Jana: „Mami, všechno nejlepší! Přijedeme s klukama odpoledne.“ Neměla jsem sílu jí říct pravdu. Co bych jí řekla? Že její otec mě opustil v den mých narozenin?
Když přijeli, snažila jsem se usmívat. Vnoučata mi donesla obrázky a Jana s Petrem dort. Karel se neukázal. „Kde je táta?“ ptal se Petr podezřívavě. „Musel něco zařídit,“ zalhala jsem.
Večer jsem seděla v obýváku a dívala se na staré fotky. Na jedné jsme s Karlem na Karlově mostě, smějeme se a držíme za ruce. Co se stalo s tím mužem? A co se stalo se mnou? Kdy jsme se přestali milovat?
Další dny byly jako v mlze. Karel si postupně odvážel věci – jeho knihy o historii, starý gramofon, oblečení. Každý jeho odchod byl jako další rána do srdce. Sousedka paní Novotná mi nosila koláče a snažila se mě rozptýlit: „Alenko, hlavu vzhůru! Život nekončí.“ Ale jak začít znovu po šedesátce?
Začala jsem chodit na procházky do parku. Jednou jsem tam potkala starého známého, Pavla z gymplu. „Aleno? To jsi ty?“ usmál se na mě a já si poprvé po dlouhé době připadala viděná. Povídali jsme si o všem možném – o dětech, o tom, jak je těžké stárnout v Praze, kde se všechno mění tak rychle.
Jednou večer mi volala Jana: „Mami, táta mi řekl pravdu. Má jinou.“ Ta slova mě zasáhla jako blesk. Najednou všechno dávalo smysl – jeho odtažitost, pozdní příchody domů, tajné telefonáty na balkoně.
„A co teď budeš dělat?“ ptala se Jana tiše.
„Nevím,“ přiznala jsem upřímně. „Ale musím to nějak zvládnout.“
Začala jsem chodit na keramiku do kulturního domu na sídlišti. Tam jsem poznala další ženy v podobné situaci – paní Zdenu opustil manžel kvůli mladší kolegyni z práce, paní Marta ovdověla před dvěma lety. Povídaly jsme si o životě, smály se i plakaly.
Jednou večer mi Pavel napsal zprávu: „Nezajdeme na kafe?“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem šla. Povídali jsme si celé hodiny a já si uvědomila, že život nekončí jedním rozvodem.
Když přišlo první výročí mého rozvodu – přesně rok od těch nešťastných šedesátin – pozvala jsem děti i vnoučata na večeři. Karel nepřišel. Ale tentokrát už mě to nebolelo tolik jako dřív.
Seděla jsem u stolu a dívala se na svou rodinu. Byli jsme jiní než dřív, ale pořád jsme byli spolu. Najednou jsem pocítila zvláštní klid.
Možná je život po šedesátce jiný, než jsem si představovala. Ale možná právě teď mám šanci zjistit, kdo vlastně jsem.
Říkám si: Kolik žen v Česku zažívá něco podobného? A proč máme pořád pocit, že po šedesátce už nic nového nezačíná? Co byste udělali vy na mém místě?