Rozvod na nemocničním lůžku: Když se role obrátí

„Podepiš to, prosím, Jano. Je to pro nás oba nejlepší.“ Jeho hlas byl tichý, ale neústupný, a v té bílé nemocniční místnosti zněl jako rána kladivem. Otevřela jsem oči, ještě omámená po operaci, a první, co jsem uviděla, byl Petr, jak mi podává složku s papíry. Jeho tvář byla kamenná, pohled upřený na podlahu. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v krku zvedá knedlík, ale ne z bolesti po zákroku, nýbrž z ponížení a vzteku.

„To si děláš srandu?“ zašeptala jsem, protože hlas mi sotva vycházel z úst. „Tady? Teď?“

Petr se ani neobtěžoval zvednout oči. „Nemá cenu to odkládat. Všechno už je vyřešené. Jenom to podepiš, Jano.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsem pro něj byla oporou. Když přišel o práci v bance, byla jsem to já, kdo držel domácnost nad vodou. Když jeho matka umírala, byla jsem to já, kdo s ním seděl v nemocnici celé noci. A teď, když já ležím na nemocničním lůžku, on mi podává rozvodové papíry.

„A co děti?“ vydechla jsem. „Co jim řekneš?“

„Že jsme se dohodli jako dospělí lidé. Že to tak bude lepší pro všechny.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. V hlavě mi běžely vzpomínky na naši svatbu v kostele na Malé Straně, na první společný byt v paneláku na Jižním Městě, na smích našich dětí, když jsme je brali na výlety do Krkonoš. Všechno to najednou působilo tak vzdáleně, jako by to byl život někoho jiného.

„A co Eva?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem odpověď znala. Petr ztuhl. „O čem to mluvíš?“

„O té vaší kolegyni z práce. Myslíš, že jsem slepá? Viděla jsem, jak se na tebe dívá. A jak ty se díváš na ni.“

Petr se poprvé podíval do mých očí. „Tohle s tím nemá nic společného.“

Zasmála jsem se, i když to bolelo. „Samozřejmě, že ne. Vždyť ty nikdy za nic nemůžeš, že?“

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř nakoukla sestra. „Je všechno v pořádku?“

„Ano, děkuji,“ odpověděla jsem rychle, než Petr stihl něco říct. Sestra se na mě soucitně usmála a zase odešla.

Petr mi znovu podal pero. „Jano, prosím. Nechci se hádat. Chci to mít za sebou.“

Podívala jsem se na něj a v tu chvíli jsem věděla, že už ho nemiluji. Že ten muž, kterého jsem si vzala, už dávno zmizel. Vzala jsem pero, podepsala papíry a podala mu je zpátky. „Tady to máš. Doufám, že ti to za to stálo.“

Petr si vzal složku a rychle odešel. Zůstala jsem sama v místnosti, jen s pípáním monitoru a bolestí v krku. Slzy mi tekly po tvářích, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Jako by mi někdo sundal těžký kámen ze srdce.

Další dny byly jako v mlze. Děti za mnou chodily s babičkou, ptaly se, kde je táta, a já jim musela lhát, že má moc práce. Když jsem se vrátila domů, všechno bylo jinak. Petr si vzal většinu svých věcí, ale nechal mi na stole dopis. „Omlouvám se, že jsem to udělal takhle. Snad mi jednou odpustíš. Petr.“

První týdny byly těžké. Každý kout bytu mi ho připomínal. Každý hrnek, každá knížka, dokonce i vůně jeho kolínské, která zůstala na polštáři. Děti byly zmatené, často plakaly. Nejhorší bylo, když jsem slyšela, jak si večer v pokojíčku šeptají: „Myslíš, že se máma s tátou zase usmíří?“

Jednou večer, když jsem seděla u kuchyňského stolu a pila čaj, zazvonil telefon. Byla to Eva. „Jano, můžeme si promluvit?“

Cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek. „O čem?“

„O Petrovi. O nás. Já… já nevím, jak to říct, ale on… on mě opustil. Prý potřebuje být sám. Prý není připravený na nový vztah.“

Zasmála jsem se do telefonu. „Tak to mě opravdu nepřekvapuje. Víte, slečno, Petr nikdy nebyl připravený na nic. Ani na rodinu, ani na zodpovědnost. Ale děkuji, že jste mi zavolala. Aspoň vím, že jsem o nic nepřišla.“

Položila jsem telefon a poprvé za dlouhou dobu jsem se usmála. Uvědomila jsem si, že jsem silnější, než jsem si myslela. Začala jsem chodit na procházky, vídat se s kamarádkami, věnovat se dětem. Pomalu jsem si budovala nový život.

Jednoho dne, když jsem šla s dětmi do parku, potkala jsem Petra. Stál tam sám, vypadal unaveně a starší, než jsem ho kdy viděla. „Jano, můžeme si promluvit?“

Podívala jsem se na něj a ucítila jen lítost. „O čem? Všechno už jsme si řekli.“

„Chtěl jsem ti říct, že jsem udělal chybu. Že mi chybíš. Že mi chybí děti.“

Děti se ke mně přitiskly a já je pohladila po vlasech. „Měl jsi na to myslet dřív, Petře. Teď už je pozdě.“

Odešla jsem s dětmi dál a cítila jsem, jak mi srdce buší radostí. Byla jsem svobodná. Byla jsem silná. A věděla jsem, že už nikdy nedovolím, aby mě někdo ponížil tak, jako on.

Někdy večer, když děti spí a já sedím u okna s hrnkem čaje, přemýšlím, proč lidé ubližují těm, kteří je nejvíc milují. A jestli vůbec někdy pochopí, co ztratili. Co myslíte vy? Dokáže člověk opravdu odpustit zradu, nebo je lepší začít znovu, i když to bolí?