Rozbitý kruh: Přátelství, narození a tajemství

„Markéto, prosím, drž mě za ruku!“ Lucie křičela bolestí a já cítila, jak se mi potí dlaně. Byly jsme spolu od základky, prošly jsme si prvními láskami, rozchody i maturitou. Ale nikdy jsem ji neviděla takhle zlomenou a zároveň silnou. Porodní sál v Motole byl plný světla, ale mezi námi se vznášel stín, který jsem tehdy ještě neuměla pojmenovat.

„Dýchej, Lucko, dýchej,“ šeptala jsem a snažila se skrýt vlastní slzy. Věděla jsem, že její manžel Petr nestihl dorazit – zůstal viset v koloně na Jižní spojce. Byla jsem tam jen já. A pak to přišlo – první křik malé Aničky. Lucie se rozplakala štěstím a já ji objala. V tu chvíli jsem si myslela, že jsme na vrcholu našeho přátelství.

Ale pak přišel ten okamžik. Když sestřička položila Aničku Lucii na hruď, koutkem oka jsem zahlédla něco zvláštního. Na zápěstí miminka byl malý mateřský znaménko – přesně takové, jaké mám já i moje máma. Zvláštní tvar, jako malý měsíc. V tu chvíli mi hlavou probleskla vzpomínka na jednu dávnou noc před třemi lety.

Bylo to na Silvestra. Petr byl opilý, Lucie už spala a já zůstala v kuchyni sama s ním. Povídali jsme si dlouho do noci, smáli se a pak… Pak se stalo něco, co jsem si nikdy neodpustila. Petr mě políbil a já mu polibek vrátila. Bylo to jen pár minut slabosti, které jsme oba okamžitě litovali. Nikdy jsme o tom nemluvili. Nikdy.

Teď jsem stála vedle postele své nejlepší kamarádky a dívala se na dítě, které mohlo být moje. Srdce mi bušilo až v krku. „Markéto, podívej, jak je krásná,“ šeptala Lucie a já se usmála, i když uvnitř mě všechno bolelo.

Dny po porodu byly jako v mlze. Lucie byla šťastná, Petr se choval jako vzorný otec a já se snažila být nejlepší teta na světě. Ale pokaždé, když jsem držela Aničku v náručí a viděla to znaménko, svíral mě strach a vina. Začala jsem se vyhýbat společným setkáním, vymlouvala se na práci i únavu.

Jednoho večera mi Lucie zavolala: „Markéto, co se děje? Jsi poslední dobou nějaká divná.“

„Nic mi není,“ zalhala jsem.

„Znám tě moc dobře. Prosím tě, přijď zítra na kafe. Potřebuju tě.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli mám říct pravdu. Co když je Anička opravdu moje dcera? Co když tím zničím Lucii život? A co Petr? Měla bych to říct jemu? Nebo mlčet navždy?

Ráno jsem šla k Lucii domů s těžkým srdcem. Seděly jsme u stolu, Anička spala v kočárku vedle nás.

„Markéto…“ začala Lucie opatrně. „Petr mi něco řekl.“

Ztuhla jsem. „Co?“

„Řekl mi o tom polibku na Silvestra.“

Zalapala jsem po dechu. „Lucko… já…“

„Nech mě domluvit,“ přerušila mě tiše. „Vím, že to nebylo nic víc. Ale od té doby jsi jiná. Bojím se, že tě ztrácím.“

Slzy mi stékaly po tvářích. „Já tě nechci ztratit…“

Lucie mě objala: „Jsi moje nejlepší kamarádka. Vždycky budeš.“

Chtěla jsem jí říct pravdu o svých pochybnostech, ale neměla jsem odvahu. Místo toho jsem jí pomohla s Aničkou a snažila se být oporou.

Čas plynul a já žila s tím tajemstvím dál. Každý úsměv Aničky mi připomínal tu jednu noc a otázku, která mě trápila: Je možné žít s vinou a nikdy ji nevyslovit nahlas? Nebo je lepší riskovat všechno a říct pravdu?

Možná právě teď potřebuju slyšet váš názor: Co byste udělali na mém místě? Mlčeli byste – nebo byste riskovali všechno kvůli pravdě?