„Proč už nechodíš domů, synu?” – Příběh jedné matky a ztraceného syna

„Proč už nechodíš domů, synu?“ ptám se v duchu, zatímco stojím u okna našeho bytu v Plzni a sleduji, jak venku prší. V ruce svírám mobil, na displeji svítí jméno: Tomáš. Už třetí den čekám, že zavolá zpátky. Ale telefon mlčí.

„Marie, nech to být,“ říká mi manžel Petr, když mě vidí, jak nervózně přecházím po kuchyni. „On má teď svůj život.“

„Ale vždyť je to náš syn!“ vyhrknu a cítím, jak mi v očích pálí slzy. „Vždycky jsme byli rodina. Co se to stalo?“

Před rokem bylo všechno jiné. Tomáš k nám chodil na nedělní obědy, smáli jsme se, povídali si o práci, o životě. Pak si vzal Janu. Ze začátku jsem byla šťastná – byla milá, tichá, trochu uzavřená, ale říkala jsem si, že si zvykne. Jenže pak se něco změnilo.

Začalo to nenápadně. „Mami, dneska nemůžeme přijít, Jana je unavená.“ „Mami, máme moc práce.“ „Mami, možná příště.“ A pak už Tomáš přestal volat úplně. Když jsem mu volala já, ozvala se jen krátká zpráva: „Promiň, mami, teď nemůžu.“

Jednou jsem to nevydržela a šla jsem za nimi. Stála jsem před jejich bytem na Slovanech a srdce mi bušilo až v krku. Jana otevřela dveře jen na škvírku.

„Ahoj Janičko, je Tomáš doma?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Tomáš je v práci,“ odpověděla chladně.

„Mohla bych na něj počkat?“

Zaváhala. „Nezlobte se, ale dneska to nejde.“ Dveře se zavřely.

Šla jsem domů s pocitem, že jsem cizí ve vlastním životě. Petr mě objal a řekl: „To přejde. Oni se ozvou.“ Ale týdny plynuly a nic se neměnilo.

Začala jsem přemýšlet, co jsem udělala špatně. Byla jsem moc vlezlá? Měla jsem Janu víc chválit? Nebo jsem měla Tomáše pustit dřív zpod křídel? Vzpomínala jsem na jeho dětství – jak jsme spolu chodili do lesa na houby, jak jsme pekli bábovku, jak mi šeptal do ucha: „Mami, mám tě rád.“

Jednoho dne jsem potkala sousedku Alenu na chodbě.

„Marie, co je s tebou? Vypadáš hrozně unaveně.“

„Tomáš už k nám nechodí,“ přiznala jsem tiše.

Alena pokrčila rameny: „To víš, mladí dneska… Ale neboj, oni se vrátí.“

Ale co když ne? Co když Jana opravdu nechce, abychom byli součástí jejich života? Začala jsem si všímat detailů – když jsme byli naposledy spolu na večeři, Jana celou dobu mlčela a Tomáš se tvářil napjatě. Když jsem mu nabídla další porci knedlíků, podívala se na něj tak zvláštně…

Jednou večer jsem to nevydržela a napsala Tomášovi dlouhou zprávu:

„Synku, chybíš mi. Nevím, co se stalo, ale mám tě pořád ráda. Prosím tě, ozvi se.“

Odpověď přišla až za dva dny:

„Mami, je to složité. Jana si myslí, že nás moc tlačíš. Potřebujeme trochu klidu.“

Seděla jsem v kuchyni a brečela do utěrky. Petr mě hladil po zádech a šeptal: „To bude dobré.“ Ale já věděla, že už nic nebude jako dřív.

Začala jsem chodit na procházky do parku a pozorovala jiné rodiny – matky s dětmi, prarodiče s vnoučaty. Záviděla jsem jim jejich smích a blízkost. Chtěla jsem být zase součástí Tomášova života.

Jednoho dne mi zavolala sestra Eva.

„Marie, musíš to nechat být. Když budeš tlačit, jen je odeženeš.“

Ale jak mám být matkou na dálku? Jak mám přestat milovat svého syna?

Přišel podzim a s ním i Tomášovy narozeniny. Upekla jsem jeho oblíbený jablečný koláč a čekala celý den, jestli přijde aspoň na chvíli. Nepřišel. Večer mi přišla zpráva: „Děkuju za přání, mami.“ To bylo všechno.

Začala jsem psát deník – každý den pár řádků o tom, jak mi chybí. O tom, jak bych mu chtěla říct tolik věcí: že ho mám pořád ráda, že bych chtěla poznat jejich život, že bych chtěla být babičkou… Ale všechno zůstalo jen na papíře.

Jednou večer zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – Tomáš!

„Ahoj mami,“ ozvalo se tiše.

„Tomáši! Jak se máš?“

Chvíli bylo ticho.

„Mami… promiň. Je to těžké. Jana nechce…“

„Já vím,“ skočila jsem mu do řeči. „Ale já tě mám pořád ráda. Ať se děje cokoli.“

Znovu ticho.

„Děkuju mami,“ zašeptal a zavěsil.

Seděla jsem dlouho v kuchyni a dívala se do tmy za oknem. Přemýšlela jsem o tom všem – o lásce i bolesti, o tom, jak snadno se může rodina rozpadnout.

Možná jsem udělala chyby. Možná jsem byla moc ochranitelská nebo moc upovídaná. Ale jedno vím jistě: mateřská láska nikdy nezmizí.

A tak tu sedím dál a čekám na svého syna. Možná přijde zítra. Možná za rok. Možná nikdy.

Řekněte mi – kde je ta hranice mezi láskou a svobodou? Může matka někdy přestat doufat?