Proč nechci mámu a nevlastního otce na své svatbě: Příběh o ztraceném dětství a odvaze říct dost

„Proč je nechceš pozvat? Vždyť tě vychovali!“ ozývá se hlas tety Jitky, když sedíme v kuchyni u kávy. Její pohled je plný nepochopení, skoro až obvinění. V tu chvíli mám chuť křičet, ale místo toho jen sevřu hrnek a zhluboka se nadechnu.

„Protože to nejsou moji rodiče,“ odpovím tiše, ale pevně. Všichni v místnosti ztichnou. Cítím na sobě pohledy – máma by řekla, že jsem nevděčná, nevlastní otec by se ušklíbl a prohodil něco o tom, jak jsem rozmazlená. Ale já už nemůžu dál mlčet.

Všechno to začalo před patnácti lety. Bylo mi osm, když se naši rozvedli. Táta – Petr – byl můj hrdina. Chodil se mnou na hřiště, učil mě jezdit na kole a večer mi četl pohádky. Když odešel, svět se mi zhroutil. Máma – Alena – byla najednou pořád podrážděná, uzavřená do sebe. Brzy si našla nového muže, Karla. Ten měl jasná pravidla: žádný kontakt s tátou.

„Tvůj táta tě nechce. Kdyby chtěl, přišel by za tebou,“ říkávala máma pokaždé, když jsem se ptala, kdy ho zase uvidím. Věřila jsem jí? Možná. Byla jsem dítě a děti věří svým rodičům. Ale v noci jsem brečela do polštáře a představovala si, že táta stojí za dveřmi a čeká na mě.

Karel byl přísný. Všechno muselo být podle něj – jídlo v šest, úkoly hned po škole, žádné výmluvy. Když jsem jednou našla starou fotku s tátou a schovala si ji pod polštář, máma ji objevila a roztrhala na kousky. „Musíš zapomenout,“ řekla mi tehdy tvrdě.

Roky plynuly a já se učila být neviditelná. Nevyčnívat, neptat se, neprotestovat. Když jsem měla narozeniny, máma s Karlem mi koupili dárky, ale nikdy jsem necítila radost. Vždycky tam byla díra – místo pro tátu.

Na střední škole jsem začala tajně psát tátovi e-maily. Odpovídal mi opatrně, bál se, že máma zjistí, že jsme v kontaktu. Jednou mě načapala u počítače a bylo zle. „Jestli ještě jednou napíšeš tomu člověku, můžeš jít bydlet k němu!“ křičela máma tak hlasitě, že sousedé bouchali na zeď.

Ale já už byla starší a začala chápat, že pravda není jen jedna. Táta mi napsal dlouhý dopis – vysvětlil mi, jak moc o mě bojoval u soudu, jak mu máma házela klacky pod nohy a jak ho to všechno bolelo. Plakala jsem nad tím dopisem celou noc.

Když mi bylo dvacet, rozhodla jsem se s tátou sejít osobně. Bylo to zvláštní – tolik let jsme se neviděli a přesto to bylo jako návrat domů. Povídali jsme si celé hodiny. Táta byl jiný než v mých vzpomínkách – unavenější, smutnější, ale pořád laskavý.

Máma se to dozvěděla od sousedky. Doma mě čekala scéna: „Zradila jsi mě! Po všem, co jsem pro tebe udělala!“ Karel jen mlčel a díval se na mě s opovržením.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. S mámou jsme spolu mluvily jen nutně, Karel mě ignoroval úplně. Po maturitě jsem odešla na vysokou do Brna a domů jezdila jen z povinnosti.

A teď… teď se vdávám. Můj snoubenec Tomáš je všechno, co jsem si kdy přála – laskavý, trpělivý, chápavý. Když jsme začali plánovat svatbu, věděla jsem hned: chci tam tátu. Chci tam člověka, který mě nikdy nepřestal milovat navzdory všemu.

Když jsem to oznámila mámě po telefonu, nastalo dlouhé ticho.

„Takže nás nezveš?“ zeptala se nakonec ledovým hlasem.

„Nezvu,“ odpověděla jsem tiše.

„Po tom všem…“ začala, ale já ji přerušila: „Mami, nikdy jsi mi nedovolila být sama sebou. Nikdy jsi mi nedovolila milovat vlastního tátu.“

Položila telefon.

Od té doby mi volají příbuzní – teta Jitka, babička z máminy strany i sestřenice Lucie. Všichni mají stejnou otázku: Proč? Proč nechci mámu na svatbě?

Ale nikdo se neptá: Jaké to bylo vyrůstat bez otce? Jaké to bylo žít v domě plném pravidel a zákazů? Jaké to bylo slyšet každý den, že někdo, koho miluješ, tě nechce?

Možná nejsem dokonalá dcera. Možná jsem sobecká. Ale poprvé v životě mám pocit, že dělám něco pro sebe.

Svatba bude malá – jen Tomášova rodina, pár přátel a můj táta s jeho novou ženou Janou. Budeme mít obřad v parku pod lipami a já budu mít šaty po babičce z tátovy strany.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem správně? Neublížila jsem mámě moc? Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky ticha a bolesti…

Možná je čas začít žít svůj vlastní život.

A tak se ptám: Je špatné chtít být konečně šťastná? Kolik toho musí dítě obětovat pro klid v rodině?