Pravda o Ondřejovi: Jak jsem odhalila jeho lež a našla samu sebe

„Ondřeji, proč jsi mi lhal?“ vyhrkla jsem, když jsem stála uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě. V ruce jsem svírala jeho telefon, kde jsem právě dočetla zprávy, které nebyly určené pro mé oči. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho slyší i sousedka pod námi. Ondřej stál u okna, zády ke mně, a mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že všechno je jinak.

Ještě před týdnem jsem byla přesvědčená, že jsme s Ondřejem dokonalý pár. Poznali jsme se na letním festivalu v Hradci Králové, kde mě okouzlil svým smíchem a tím, jak mi držel deštník nad hlavou, když začalo pršet. Od té doby jsme byli nerozluční. Slíbil mi, že spolu budeme mít děti, že si koupíme malý domek někde u Berouna a budeme jezdit na kolech po okolí. Moje máma byla nadšená, táta trochu skeptický, ale já jsem věřila.

Jenže teď tu stojím a všechno se mi hroutí pod rukama. „Haňule, to není tak, jak si myslíš,“ začal Ondřej tiše. „Tak jak to teda je?“ zasyčela jsem a v očích mě pálily slzy. „Celou dobu jsi mi říkal, že chceš rodinu. Že chceš mě. A přitom si píšeš s Terezou o tom, jak bys s ní chtěl jet na dovolenou do Chorvatska? O tom, jak tě dusím?“

Ondřej se otočil a já v jeho očích poprvé viděla strach. „Já… já nevím, co mám říct. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale ublížil jsi mi! Všechno jsi zničil!“ křičela jsem a v tu chvíli mi bylo jedno, kdo nás slyší. V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy jsme plánovali budoucnost. Všechny ty chvíle, kdy mi šeptal do ucha, že mě miluje. Bylo to všechno jenom divadlo?

Vzpomněla jsem si na máminu radu: „Dej si pozor na muže, kteří slibují hory doly.“ Smála jsem se tomu. Teď bych dala všechno za to, abych ji poslechla.

Ondřej se pokusil ke mně přiblížit, ale ucukla jsem. „Nechci tě ani vidět,“ řekla jsem tiše a vyběhla z bytu. Venku pršelo stejně jako ten den, kdy jsme se poznali. Jenže tentokrát mi nikdo deštník nedržel.

Běžela jsem k mámě domů. Otevřela mi ve dveřích a hned poznala, že je zle. „Co se stalo?“ objala mě pevně a já se rozbrečela jako malá holka.

„Ondřej mě podvádí… celou dobu lhal…“ vzlykala jsem.

Máma mě pohladila po vlasech: „To bude dobrý, holčičko. Všechno jednou přebolí.“

Ale já tomu nevěřila. Jak může něco takového přebolet? Jak mám znovu věřit někomu dalšímu?

Dny plynuly a já se snažila najít sílu vstát z postele. Táta chodil po bytě a bručel něco o tom, že chlapi jsou všichni stejní. Bratr Petr mi nabízel, že Ondřejovi rozbije hubu. Ale já nechtěla pomstu. Chtěla jsem jen pochopit proč.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Terezy: „Nevěděla jsem, že jste spolu ještě byli… promiň.“

Zamrazilo mě. Takže Ondřej lhal i jí? Rozhodla jsem se, že už nebudu mlčet. Napsala jsem Tereze zpět a domluvily jsme si schůzku v kavárně na Vinohradech.

Seděla tam drobná brunetka s kruhy pod očima. „Já myslela, že jste spolu skončili už dávno,“ řekla hned na úvod.

„Ne… plánovali jsme svatbu,“ odpověděla jsem hořce.

Tereza jen zavrtěla hlavou: „To je hajzl.“

Společně jsme se rozhodly říct pravdu všem kolem nás – našim kamarádům i rodinám. Nechtěla jsem už dál žít ve lži a předstírat, že je všechno v pořádku.

Když se to Ondřej dozvěděl, přišel za mnou domů. Klečel přede mnou v předsíni a prosil o odpuštění.

„Haňule, já to pokazil… byl jsem zbabělec… prosím tě…“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé cítila klid: „Nechci už žít ve lži. Chci být sama sebou.“

Odešel a já věděla, že je to definitivní konec.

Začala jsem znovu žít – chodila na procházky s mámou do Stromovky, smála se s Petrem u televize a pomalu se učila věřit sama sobě.

Jednou večer jsme seděli s rodinou u stolu a máma řekla: „Jsem na tebe pyšná, Haňule.“

Usmála jsem se skrz slzy a poprvé po dlouhé době cítila naději.

Teď už vím, že pravda bolí – ale lež bolí mnohem víc. A tak se ptám: Proč lidé raději lžou než aby přiznali pravdu? Má cenu odpouštět těm, kteří nám zlomili srdce?