Pozvala jsem bývalou snachu domů – teď je mi syn cizí. Může člověk přijít o vlastní dítě kvůli dobrotě?

„Proč jsi ji sem pozvala? Co sis myslela, mami?“ Tomáš stál ve dveřích obýváku, ruce zaťaté v pěst a oči plné výčitek. Jeho hlas byl ostrý jako břitva. Jana, jeho bývalá žena, seděla na gauči vedle mě a nervózně si pohrávala s hrníčkem čaje. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků.

„Tomáši, prosím tě, uklidni se. Chtěla jsem jen…“ začala jsem tiše, ale on mě nenechal domluvit.

„Chtěla jsi co? Zasahovat do mého života? Vždyť už spolu nejsme! Proč ji sem taháš?“ Jeho hlas se třásl vztekem i bolestí. Věděla jsem, že rozvod s Janou ho zlomil. Byli spolu osm let, měli malou Aničku, moji vnučku. Po rozvodu se Tomáš stáhl do sebe a já měla pocit, že ho ztrácím.

Jana se zvedla. „Já radši půjdu…“ zašeptala a já ji chytila za ruku.

„Ne, Jani, zůstaň. Prosím.“

Tomáš se na mě podíval tak cize, až mi přeběhl mráz po zádech. „Tak si ji tu nech. Já už stejně nemám kam patřit.“ Práskl dveřmi a byl pryč.

Seděla jsem tam s Janou v tichu, které bylo těžké jako olovo. Slyšela jsem tikot hodin a svůj vlastní dech. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem Tomáše vodila do školky, jak jsme spolu pekli perníčky na Vánoce, jak mě objímal, když měl strach ze tmy. Všechno tohle bylo pryč.

Jana se na mě podívala smutnýma očima. „Paní Novotná, možná jsem neměla chodit. Nechci vám dělat problémy.“

„To není tvoje vina,“ řekla jsem a pohladila ji po ruce. „Jsi pořád matka mé vnučky. A já tě mám ráda.“

Když odešla, seděla jsem dlouho v prázdném bytě a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vždycky jsem si myslela, že když budu laskavá a otevřená, rodina vydrží všechno. Ale teď jsem měla pocit, že jsem Tomáše ztratila právě kvůli své dobrotě.

Další dny byly těžké. Tomáš mi nebral telefon, neodpovídal na zprávy. Aničku jsem vídala jen občas, když ji Jana přivedla ke mně na hlídání. Malá se mě ptala: „Babičko, proč je táta smutný?“ A já nevěděla, co říct.

Jednou večer jsem seděla u stolu s fotkami z dětství. Na jedné byl Tomáš s Janou a Aničkou na chalupě v Orlických horách – smáli se a objímali. Slzy mi stékaly po tvářích.

Začala jsem si vyčítat každé rozhodnutí. Měla jsem Janu odmítnout? Měla jsem stát bezvýhradně za synem? Ale copak mohu zavřít dveře před někým, kdo byl tolik let součástí naší rodiny? Kdo je matkou mé vnučky?

Jednoho dne mi Jana zavolala: „Paní Novotná, Tomáš je na tom špatně. Nechcete za ním zajít?“

Vydala jsem se k němu do bytu na sídlišti v Modřanech. Dlouho mi neotvíral. Když konečně otevřel dveře, vypadal unaveně a zlomeně.

„Co chceš?“ zeptal se bez zájmu.

„Chci tě vidět. Chci vědět, jak ti je.“

Mlčel a pak mě pustil dovnitř. Byt byl neuklizený, všude rozházené oblečení a prázdné lahve od piva.

„Tomáši…“ začala jsem opatrně.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se najednou tišeji. „Proč jsi Janu pozvala? Vždyť víš, jak mi ublížila.“

Sedla jsem si naproti němu a poprvé za dlouhou dobu mu pohlédla do očí.

„Protože je pořád součástí naší rodiny. Protože je matkou Aničky. Protože… protože nechci žít ve světě, kde si lidé zavírají dveře před těmi, které kdysi milovali.“

Tomáš se rozplakal. Poprvé od rozvodu. Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Už to nebyl ten stejný vztah jako dřív. Tomáš mi začal znovu volat, ale byl odtažitý. Na rodinných oslavách seděl stranou, s Janou skoro nemluvil.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Dvořáková mi řekla: „Někdy musíme přijmout, že naše dobrota může být pro druhé bolestivá.“

Doma jsem často seděla u okna a dívala se na děti hrající si na hřišti pod panelákem. Přemýšlela jsem o tom, jak je rodičovství těžké – jak snadno můžeme ztratit to nejcennější právě ve chvíli, kdy chceme udělat to nejlepší.

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Mami… promiň mi to všechno. Já jen… mám pocit, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív.“

„Možná ne,“ odpověděla jsem tiše. „Ale pořád tě miluju.“

A tak žijeme dál – každý trochu sám, každý trochu zlomený. Ale pořád doufám, že jednou najdeme cestu zpátky k sobě.

Někdy si říkám: Opravdu může člověk přijít o vlastní dítě jen proto, že chtěl být dobrý? Nebo je chyba někde úplně jinde? Co byste udělali vy na mém místě?