Poslední krajíc chleba – Mlčení matky v české realitě

„Mami, mám hlad,“ šeptá mi do ucha malý Honzík, zatímco se snažím tvářit, že hledám něco v lednici. Je už skoro devět večer a v kuchyni je ticho, které by se dalo krájet. Lednice je prázdná, jen na polici leží poslední krajíc chleba. Dívám se na něj a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Co jsem za matku, když nedokážu nasytit vlastní děti?

Za zády slyším šramot. Lucinka, moje starší dcera, si tiše sedá ke stolu a dívá se na mě těma velkýma očima, ve kterých je víc pochopení, než bych si přála. „Mami, já už vlastně ani nemám hlad,“ říká a snaží se usmát. Vím, že lže. Vím to stejně jistě, jako že zítra ráno nebude co dát na svačinu.

„Dáme si čaj?“ navrhuji a snažím se, aby mi hlas nezadrhával. Děti kývnou a já zalévám poslední sáček černého čaje do dvou hrníčků. Sedíme spolu u stolu a předstíráme, že je všechno v pořádku. Honzík si opírá hlavu o stůl a Lucinka mě drží za ruku. V tu chvíli bych dala cokoliv za to, abych jim mohla nabídnout víc než jen teplou vodu s trochou barvy.

Vzpomínám na dobu, kdy jsme ještě žili s Petrem, jejich otcem. Nebylo to jednoduché, ale nikdy jsme neměli hlad. Pak přišel rozvod, dluhy a já zůstala sama s dětmi v malém bytě na sídlišti v Praze 10. Pracuji jako prodavačka v supermarketu, ale peníze sotva stačí na nájem a základní věci. Každý měsíc počítám koruny a modlím se, aby nám něco zbylo na jídlo.

„Mami, proč nemáme večeři?“ ptá se Honzík najednou. Zaskočí mě to. Vždycky jsem se snažila chránit je před pravdou, ale dnes už to nejde dál skrývat.

„Víš, někdy se stane, že toho prostě není dost,“ odpovídám tiše a cítím, jak mi hoří tváře studem. Lucinka mě obejme kolem ramen. „To nevadí, mami. Zítra bude líp.“

V tu chvíli mi po tváři steče slza. Snažím se ji rychle setřít, ale Lucinka ji zahlédne. „Nebreč, mami,“ šeptá a pohladí mě po vlasech. Je jí teprve devět let a už chápe víc, než by měla.

Když děti konečně usnou – Honzík s plyšovým medvědem v náručí a Lucinka stočená do klubíčka pod dekou – sedím sama v kuchyni a dívám se na ten poslední krajíc chleba. Měla bych ho sníst? Nebo ho nechat dětem na ráno? Nakonec ho zabalím do ubrousku a schovám do skříňky. Třeba zítra najdu způsob, jak jim dát víc.

V hlavě mi běží rozhovor s mámou z minulého týdne:

„Aleno, proč jsi mi neřekla dřív? Mohla jsem ti něco poslat.“

„Mami, nechci tě zatěžovat. Už tak máš dost svých starostí.“

„Ale jsi moje dcera! A oni jsou moji vnoučci!“

Ten rozhovor mě pronásleduje každou noc. Proč je pro mě tak těžké požádat o pomoc? Je to hrdost? Nebo strach z odsouzení? Vím, že spousta lidí kolem mě žije podobně – sousedka paní Novotná mi nedávno vyprávěla, jak její syn chodí do školy bez svačiny a ona si radši nedá oběd v práci.

Druhý den ráno vstávám dřív než děti. Vařím vodu na čaj a připravuji ten poslední krajíc chleba – rozkrojím ho napůl a namažu trochou másla, které jsem našla v lednici. Děti se probouzejí s nadějí v očích.

„Mami, dneska máme chleba!“ volá Honzík radostně.

Usměju se na něj a polykám slzy. „Ano, máme.“

Cestou do školy potkáváme sousedku Novotnou. „Aleno, nechceš přijít dneska odpoledne na kafe?“ ptá se tiše.

Chvíli váhám, ale pak přikývnu. Možná je čas přestat se stydět a začít si pomáhat navzájem.

Odpoledne sedíme s paní Novotnou u stolu v jejím malém bytě. Dává mi talířek s koláčem a já cítím zvláštní směs úlevy a studu.

„Víte,“ začnu opatrně, „někdy mám pocit, že selhávám jako matka.“

Paní Novotná se usměje: „To si myslíme všechny. Ale nejsme v tom samy.“

Když večer ukládám děti ke spánku, Lucinka mě obejme: „Mami, dneska to bylo hezký.“

Sedím pak dlouho v kuchyni a přemýšlím: Kolik matek kolem mě prožívá totéž? Proč o tom nemluvíme nahlas? A kdy už konečně přestaneme mít pocit studu za něco, co jsme si samy nezvolily?

Možná nejsem jediná matka, která někdy plakala potichu v kuchyni kvůli prázdné lednici. Možná právě teď někdo další schovává poslední krajíc chleba pro své děti… Proč je tak těžké říct si o pomoc? Co byste udělali vy na mém místě?