Pod českým nebem: Útěk z vlastního života

„Tohle už dál nejde, Martine!“ vykřikla jsem a talíř s večeří mi v ruce nebezpečně zacinkal. Martin se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla – směs šoku, strachu a nepochopení. „Co nejde?“ zeptal se tiše, skoro šeptem, jako by doufal, že když to vysloví potichu, nebude to pravda.

Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě a cítila, jak se mi hroutí celý svět. „Já už nemůžu. Nemůžu dělat, že je všechno v pořádku. Že jsem šťastná. Že… že tohle je život, který jsem chtěla.“

Martin mlčel. Věděl to. Věděl to už dávno, jen jsme oba dělali, že ne. Děti spaly v pokojíčku a já jsem poprvé za posledních deset let měla pocit, že dýchám. Ale zároveň mě svíralo hrozné svědomí. Co teď? Kam půjdu? Co řeknu dětem? Mámě?

„Chceš odejít?“ zeptal se Martin a jeho hlas se zlomil. Přikývla jsem. Slzy mi tekly po tváři a já si připadala jako nejhorší člověk na světě.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do batohu a odešla. Nevěděla jsem kam – prostě pryč. Na nádraží jsem si koupila lístek do Prahy. V hlavě mi hučelo: Co když dělám chybu? Co když už nikdy nenajdu klid?

V Praze jsem našla azyl u kamarádky Jany z vysoké. Byla překvapená, ale objala mě a nechala mě přespat na gauči. První noc jsem nespala vůbec. Přemýšlela jsem o dětech – jak jim to Martin vysvětlí? Co jim řekne máma?

Druhý den mi volala máma. „Co jsi to provedla?“ křičela do telefonu tak hlasitě, že jsem musela mobil odtáhnout od ucha. „Opustila jsi děti! To se nedělá! Co si o tobě lidi pomyslí?“

„Mami, já už to prostě nezvládala…“ snažila jsem se vysvětlit.

„To je výmluva! Každý má problémy! Ale rodina je základ! Ty jsi sobecká!“

Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli říct. Seděla jsem na okně Jany bytu a dívala se na šedou pražskou oblohu. Připadala jsem si menší než kdy dřív.

Jana mi vařila kafe a snažila se mě rozptýlit. „Hele, každý má právo být šťastný,“ říkala. „A jestli jsi byla nešťastná, tak jsi udělala správně.“

Ale já si tím nebyla jistá. Každý večer jsem si představovala děti – jak se ptají, kde je máma. Jak Martin sedí v kuchyni s hlavou v dlaních. Jak máma vypráví sousedkám, že její dcera je ostuda rodiny.

Začala jsem hledat práci. V kavárně na Vinohradech mě vzali na brigádu za bar. Bylo zvláštní být najednou sama za sebe – nikdo mě tu neznal jako „tu hodnou maminku“, nikdo nevěděl o mém útěku.

Jednou večer přišla do kavárny starší paní a objednala si čaj. Dívala se na mě dlouho a pak řekla: „Vy jste smutná.“ Překvapilo mě to. „Proč myslíte?“ zeptala jsem se.

„Máte oči člověka, co utekl před něčím důležitým.“

Zamrazilo mě. Měla pravdu? Utekla jsem před sebou? Nebo před životem, který mi byl cizí?

Jednou v noci mi napsal Martin: „Děti se ptají, kdy přijdeš domů.“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Chtěla jsem jim říct pravdu – že máma musela najít samu sebe, že někdy i dospělí nevědí, co dělat. Ale místo toho jsem napsala: „Brzy vás uvidím.“

Začaly mi chodit výčitky i od bratra Tomáše: „Jsi srab! Všichni máme těžký život! Ale neutíkáme!“

V práci jsem byla tichá, ale pozorovala lidi kolem sebe – mladé páry, osamělé ženy s knihou, staré muže s novinami. Každý měl svůj příběh. Každý něco skrýval.

Jednou večer přišla Jana domů a našla mě brečet v kuchyni.

„Chybí mi děti,“ přiznala jsem.

„Tak za nimi jeď,“ navrhla Jana.

„Ale co když už mě nebudou chtít? Co když jim ublížím ještě víc?“

Jana mě objala: „Jsi jejich máma. To nezměníš.“

Rozhodla jsem se vrátit aspoň na návštěvu. Když jsem zazvonila u našeho bytu, otevřel Martin. Vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Ahoj,“ řekl tiše.

Děti ke mně běžely a objaly mě tak silně, až mi vyhrkly slzy.

Seděli jsme pak všichni v obýváku a já jim vyprávěla pohádku na dobrou noc. Martin mlčky seděl vedle mě.

Když děti usnuly, zeptal se: „Vrátíš se?“

Nevěděla jsem.

„Nevím, Martine… Potřebuju ještě čas.“

Odešla jsem zpátky do Prahy s pocitem, že něco ze mě zůstalo doma – ale něco nového ve mně roste.

Každý den přemýšlím: Můžeme někdy opravdu uniknout tomu, kým jsme? Nebo nás minulost vždycky dožene?

Co byste udělali vy na mém místě?