Po svatbě jsem zjistila, že můj manžel poslouchá jen svou matku: Příběh o ztrátě a znovunalezení sebe sama

„Proč jsi zase koupila jinou značku másla? Víš, že Petr má rád jen to, co kupuji já!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašku s nákupem na stůl. Stála jsem tam, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Bylo to už potřetí tento týden, co mi paní Marta, moje tchyně, dala najevo, že v jejím domě jsem jen hostem – a to ještě ne příliš vítaným.

Petr seděl u stolu, listoval novinami a ani nezvedl oči. „Mami, nech ji být,“ zamumlal sotva slyšitelně. Ale jeho hlas byl slabý, bez přesvědčení. Věděla jsem, že se mě nezastane. Nikdy to neudělal.

Když jsme se s Petrem brali, byla jsem plná naděje. Měla jsem vlastní byt v Nuslích, práci v knihovně a pocit, že mě čeká krásná budoucnost. Ale Petr trval na tom, že bychom měli žít s jeho matkou – prý je sama a potřebuje pomoc. Nechtěla jsem být ta zlá, souhlasila jsem. Dnes vím, že to byla první chyba.

První týdny byly zvláštní. Paní Marta byla milá, vařila nám obědy, vyprávěla historky z Petrova dětství. Ale brzy začala určovat pravidla: kdy máme večeřet, jak máme uklízet, dokonce i jaké povlečení máme používat. Petr nikdy neprotestoval. Když jsem mu jednou v noci řekla, že bychom měli mít vlastní prostor, jen pokrčil rameny: „Mami je zvyklá mít všechno pod kontrolou. Je to pro ni těžké.“

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním životě. Každé ráno jsem vstávala dřív než Marta, abych si mohla v klidu vypít kávu. Ale i to mi brzy vzala – „Káva se pije až po snídani!“ napomínala mě s úsměvem, který byl spíš výsměchem.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela je v obýváku:

„Petře, ta tvoje žena neumí ani pořádně vyžehlit košile. Vždyť jsi měl límec celý pomačkaný!“

„Já vím, mami… já jí to řeknu.“

Stála jsem za dveřmi a cítila, jak se mi hrnou slzy do očí. Byla jsem dospělá žena a někdo mě hodnotil jako malou holku. A Petr? Ten mě prodal za klid doma.

Začala jsem být podrážděná, hádali jsme se kvůli maličkostem. „Proč se nikdy nezastaneš mě?“ vyčetla jsem mu jednou večer.

„Nechci hádky,“ odpověděl tiše. „Mami je stará…“

„A já? Já nejsem nic?“

Mlčel.

Jednou mi Marta dokonce přerovnala šuplík s prádlem. „Takhle to má být,“ řekla přísně. „U nás doma musí být pořádek.“

Začala jsem chodit domů později a později. V práci si všimli, že nejsem ve své kůži. Moje kolegyně Jana mě jednou vzala stranou: „Lucko, co se děje? Jsi bledá jako stěna.“

Rozplakala jsem se jí na rameni. „Já už nevím, kdo vlastně jsem,“ přiznala jsem.

Jednoho večera přišla poslední kapka. Marta rozhodla, že o víkendu pojedeme na chalupu – bez ohledu na mé plány s kamarádkou. Když jsem protestovala, Petr jen pokrčil rameny: „Mami už to zařídila.“

V tu chvíli mi došlo, že pokud něco neudělám teď, ztratím samu sebe navždy.

V noci jsem seděla v kuchyni a psala dopis sama sobě: „Lucko, pamatuj si, kdo jsi byla předtím. Máš právo na svůj život.“

Ráno jsem si sbalila pár věcí a odešla do svého bytu v Nuslích. Petr mi volal až večer.

„Kam jsi šla? Mami má strach.“

„A co já?“ vykřikla jsem do telefonu. „Máš vůbec někdy strach o mě?“

Bylo ticho.

Dny plynuly pomalu. Bylo mi smutno i úlevně zároveň. Začala jsem znovu chodit na jógu, vídat se s přáteli. Petr přišel jednou za mnou – sám.

„Mami je zoufalá,“ začal hned ve dveřích.

„A co ty?“ zeptala jsem se tiše.

„Já… nevím.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu cítila sílu: „Petře, dokud budeš žít podle toho, co chce tvoje máma, nikdy nebudeš žít svůj život. A já už nechci být jen stínem.“

Odešel beze slova.

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem odešla. Petr zůstal s matkou – aspoň zatím. Já našla zpátky samu sebe. Občas si říkám: Kde bych dnes byla, kdybych se ozvala dřív? Kolik žen kolem nás žije život podle někoho jiného? Máme právo říct dost – ale kdy to konečně uděláme?