Odpusť mi, ale teď bude bydlet s námi – příběh, který změnil můj život

„Promiň, ale teď bude bydlet s námi.“ Ta věta mi rezonovala v hlavě jako ozvěna v prázdném bytě. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Petr se na mě díval s tím svým provinilým pohledem, který jsem znala už od svatby. „Jitka nemá kam jít. Její manžel ji vyhodil, děti brečí… Co jsem měl dělat?“

„A co já?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Myslíš někdy na to, co to udělá s námi? S našimi dětmi? S naším životem?“

Petr sklopil oči. „Je to jen na chvíli. Než si něco najde.“

Jenže v Praze nic není jen na chvíli. Všichni to víme. V paneláku na Proseku, kde jsme žili už osm let, nebylo nikdy moc místa. Dvě ložnice, malý obývák, kuchyňka, koupelna s věčně kapající baterií. A teď jsme měli být najednou sedm.

Jitka přijela za dva dny. Dvě děti – Honzík a Anička – vlekli za sebou kufry a plyšáky. Jitka byla bledá, oči zarudlé od pláče. „Ahoj, Lucko,“ zašeptala a objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že mě chce rozdrtit.

První týden byl chaos. Děti plakaly, hádaly se o hračky, Jitka seděla večer v kuchyni a kouřila jednu cigaretu za druhou. Petr byl v práci dlouho do noci – prý má hodně zakázek. Já jsem zůstala doma s pěti dětmi a pocitem, že se dusím.

Začaly hádky. Nejprve malé – kdo bude spát kde, kdo uklidí koupelnu, kdo koupí rohlíky. Pak větší – proč Jitka nevaří, proč její děti rozbíjejí naše věci, proč Petr nikdy není doma. Moje dcera Klárka přišla jedno odpoledne domů uplakaná: „Mami, Honzík mi roztrhl plyšáka a Jitka řekla, že je to jen hra.“

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Slyšela jsem Jitku v kuchyni: „Lucka je hrozně napjatá. Nevím, co jí je.“ Petr jí odpověděl šeptem: „Je to pro ni těžké. Ale ona to zvládne.“

Zvládnu? Každý den jsem měla chuť utéct. Do práce jsem chodila jako stín sebe sama. Kolegové si šeptali: „Lucka je poslední dobou nějaká jiná.“

Jednoho dne přišla Jitka domů s novým mobilem. „Koupila jsem ho Honzíkovi. Potřebuje být v kontaktu s tátou.“ Zatmělo se mi před očima. „A kdo ti na to dal peníze?“ vyjela jsem.

„Moje máma mi něco poslala,“ odpověděla Jitka klidně.

„A co nájem? Co jídlo? Tady platíme všechno my!“

Petr přišel domů právě ve chvíli, kdy jsme na sebe křičely přes celou kuchyň. „Dost!“ zařval. „Už toho mám dost! Jitka tu zůstane tak dlouho, jak bude potřebovat! Jestli ti to vadí, můžeš odejít ty!“

Zamrazilo mě. Odejít? Z vlastního bytu? Kvůli jeho sestře?

Další týdny byly peklo. Přestala jsem mluvit s Petrem víc než bylo nutné. Děti byly nervózní, hádaly se kvůli každé maličkosti. Jitka začala chodit večer ven a vracela se pozdě v noci – někdy opilá, někdy uplakaná.

Jednoho rána jsem našla Aničku na chodbě, jak brečí: „Maminka zase není doma.“ Objala jsem ji a poprvé cítila soucit místo vzteku.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj vylévala svůj vztek i zoufalství:

„Dneska mi Petr řekl, že přeháním. Že rodina je přece nejdůležitější. Ale co když už žádnou rodinu necítím? Co když už nemám sílu být ta hodná Lucka?“

Jednou večer mi zavolala moje máma: „Lucko, přijď s dětmi na víkend k nám do Plzně. Potřebuješ si odpočinout.“

Petr byl proti: „Nemůžeš tu Jitku nechat samotnou!“

Ale já už nemohla dál. Sbalila jsem děti a odjela.

U rodičů jsem poprvé po měsících spala celou noc. Máma mě ráno objala: „Musíš myslet i na sebe.“

Když jsme se vrátili do Prahy, bylo ticho. Jitka seděla v kuchyni a plakala: „Promiň mi všechno… Já už mám byt! Stěhuju se příští týden.“

Petr byl najednou ztracený: „Lucko… já nevěděl…“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

Dnes už je Jitka pryč a my jsme zase sami. Ale něco se změnilo – ve mně i mezi námi.

Někdy večer sedím na balkoně a ptám se sama sebe: „Kolik toho má člověk obětovat pro rodinu? A kdy už je čas říct dost?“