Odmítl jsem si vzít dívku, kterou jsem přivedl do neštěstí – otec rozhodl za mě

„Dario, okamžitě pojď sem!“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že jsem málem upustil hrnek s čajem. Táta stál u stolu, ruce v pěst, oči rozšířené vztekem. Máma seděla vedle něj, tvář bledou a ruce nervózně svírající ubrus. Věděl jsem, že tohle je ten okamžik, kdy už není cesty zpět. „Takže… Klára je těhotná?“ vyrazil ze sebe táta, aniž by se na mě podíval. Přikývl jsem. V tu chvíli se mi v hlavě rozběhl film posledních měsíců – tajné schůzky s Klárou, její slzy, když mi to řekla, moje zoufalé pokusy najít řešení, které by nikoho nebolelo. Jenže takové řešení neexistovalo.

„A co s tím hodláš dělat?“ pokračoval táta, tentokrát už klidněji, ale o to nebezpečněji. „Nechci si ji vzít,“ vyhrkl jsem dřív, než jsem to stihl promyslet. Máma se na mě podívala s pochopením, ale v očích měla strach. Táta se zvedl, obešel stůl a postavil se přede mě. „Tohle není jen tvoje rozhodnutí, Dario. Takhle jsme tě nevychovali. Když uděláš dítě, postaráš se. Vezmeš si ji a budeš chlap.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi zhroutil svět. Nechtěl jsem si Kláru vzít. Měl jsem ji rád, ale nebyl jsem připravený na rodinu, na závazky, na to všechno. Byl jsem ve čtvrťáku na vysoké, měl jsem sny, chtěl jsem cestovat, poznávat svět. A najednou jsem měl být otcem a manželem. „Tati, já to nezvládnu. Nechci ji zničit život, když ji nemiluju tak, jak by si zasloužila,“ snažil jsem se vysvětlit. Táta jen zavrtěl hlavou. „Tohle není o lásce, ale o odpovědnosti. A jestli to neuděláš ty, postarám se o to já.“

Ten večer byl začátek konce. Máma se mě snažila utěšit, šeptala mi, že mě chápe, že je to těžké, ale že musím být silný. Táta byl neoblomný. Druhý den ráno už volal Klářiným rodičům a domluvil schůzku. Klára mi psala, že je jí špatně, že má strach, že neví, co bude dál. Chtěl jsem za ní jet, ale táta mi to zakázal. „Teď to bude podle mě,“ řekl a zabouchl dveře.

Schůzka s Klářinými rodiči byla jako špatný sen. Seděli jsme v jejich obýváku, Klára vedle mě, oči zarudlé od pláče. Její máma se snažila být silná, ale třásly se jí ruce. Její táta mlčel, jen občas se na mě podíval pohledem, který by dokázal zabíjet. Můj táta mluvil za mě. „Dario si Kláru vezme. Je to správné. Dítě potřebuje rodinu.“ Klára se na mě podívala, v očích prosbu, abych něco řekl. Ale já mlčel. Nedokázal jsem nic říct. Cítil jsem se jako zbabělec.

Dny plynuly a tlak rostl. Klára byla čím dál víc nešťastná, já jsem se uzavíral do sebe. Máma se mě snažila přesvědčit, že všechno bude dobré, že si zvyknu, že dítě je dar. Ale já jsem měl pocit, že se dusím. S Klárou jsme se hádali, ona mi vyčítala, že ji nechci, já jí vyčítal, že mě do toho tlačí. Bylo to peklo. Jednou večer, když jsem se vrátil domů, seděla máma v kuchyni a brečela. „Dario, já už to nevydržím. Táta je jako posedlý. Klára je na dně. Musíš něco udělat.“

Rozhodl jsem se, že uteču. Sbalil jsem si pár věcí a odjel ke kamarádovi do Brna. Nechal jsem za sebou všechno – rodinu, Kláru, nenarozené dítě. První dny jsem měl pocit úlevy, ale pak přišla vina. Klára mi psala, že je jí zle, že má strach, že ji rodiče nutí do svatby, že mě nenávidí, ale zároveň mě potřebuje. Máma mi volala, že táta je vzteky bez sebe, že mě hledá. Já jsem jen seděl v cizím bytě a nevěděl, co mám dělat.

Po týdnu jsem se vrátil. Táta mě nechtěl pustit do domu. „Tady už nemáš co dělat, když nejsi chlap,“ řekl a zavřel mi dveře před nosem. Máma mě objala a brečela. Klára mi neodpovídala na zprávy. Nakonec jsem ji našel na lavičce v parku, sama, s očima plnýma slz. „Proč jsi mě v tom nechal?“ zeptala se tiše. „Já nevím… já jsem to nezvládl,“ přiznal jsem. „Já taky ne,“ řekla a rozplakala se. Seděli jsme tam dlouho, mlčky, každý ponořený do svých myšlenek.

Nakonec jsme se rozhodli, že svatbu nebude. Klára se odstěhovala k tetě do Olomouce, já jsem zůstal doma s mámou. Táta se mnou nemluvil celé měsíce. Klára porodila holčičku, Aničku. Občas mi poslala fotku, ale nikdy jsem ji neviděl naživo. Máma mi říkala, že bych měl být s Aničkou, že je to moje dcera, ale já jsem se bál. Bál jsem se, že ji zklamu, že budu stejný zbabělec jako tehdy.

Roky plynuly. Táta onemocněl, máma zestárla. Jednou večer, když jsem seděl u jeho postele, se na mě podíval a řekl: „Možná jsem to přehnal. Ale chtěl jsem pro tebe to nejlepší.“ Já jsem jen přikývl. Věděl jsem, že už to nikdy nespravím. Klára mi napsala, že Anička se ptá, kdo je její táta. A já jsem nevěděl, co jí mám odpovědět.

Teď, když se dívám zpět, přemýšlím, jestli jsem měl být statečnější. Jestli jsem měl bojovat za to, co jsem cítil, nebo za to, co bylo správné. Možná je někdy těžké poznat, co je správné. Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší žít s vinou, nebo s pocitem, že jste někoho zničili?