Odešla jsem z domova: Příběh ženy, která se rozhodla žít

„Jsi normální? Kam jdeš? Co to děláš?“ ozýval se za mnou hlas mého muže, když jsem v šest ráno tiše balila batoh v předsíni. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že pokud teď neodejdu, už nikdy to nedokážu. Na stole ležel krátký vzkaz: ‚Musím odejít. Potřebuji najít samu sebe. Promiň.‘

Zabouchla jsem dveře a rozběhla se na nádraží. V hlavě mi hučelo. Byla jsem matka dvou dětí, manželka, která nikdy nevynechala večeři, žena, která vždycky všechno zvládla. Ale už jsem nemohla dál. Každý den stejný – snídaně, školka, práce, nákup, úkoly, večeře, praní, manželova nespokojenost. Kde jsem byla já? Kde byla Jana?

Vlak do Brna byl poloprázdný. Seděla jsem u okna a dívala se na krajinu, která mi připadala cizí i známá zároveň. Vzpomněla jsem si na mámin hlas: „Janičko, rodina je všechno. Musíš vydržet.“ Ale proč bych měla pořád jen vydržet? Proč je štěstí ženy vždycky až na posledním místě?

Když jsem dorazila do Brna, měla jsem v kapse jen pár tisícovek a adresu staré kamarádky Lenky. „Jano! Ty blázne! Co tu děláš?“ vykřikla Lenka, když mi otevřela dveře svého malého bytu na Cejlu. „Utekla jsem,“ řekla jsem prostě a rozbrečela se.

Lenka mě objala a nechala mě přespat na gauči. První noc jsem skoro nespala. Přemýšlela jsem o dětech – co teď dělají? Pláčou? Ptají se po mně? A co Petr? Bude mě nenávidět? Nebo se mu ulevilo?

Druhý den mi Petr volal snad stokrát. Nezvedala jsem to. Psala mi tchyně: „Jano, vrať se domů! Mysli na děti!“ Máma mi poslala jen krátkou zprávu: „Jsem zklamaná.“

V práci jsem dala výpověď přes e-mail. Šéf mi napsal: „Tohle od vás nikdo nečekal.“ Nikdo ode mě nikdy nic takového nečekal – ani já sama.

Lenka mi pomohla najít brigádu v kavárně na Veveří. První dny byly těžké – neuměla jsem ani pořádně připravit cappuccino a hosté byli protivní. Ale poprvé po letech jsem večer usínala s pocitem, že žiju svůj vlastní život.

Jednou večer jsme s Lenkou seděly na balkoně a ona se mě zeptala: „Nelituješ toho?“ Dlouho jsem mlčela. „Nevím,“ přiznala jsem. „Chybí mi děti. Bolí mě to. Ale kdybych zůstala, asi bych se zbláznila.“

Po týdnu mi Petr napsal dlouhý e-mail. Vyčítal mi všechno – že jsem sobecká, že ničím rodinu, že děti mě potřebují. Psal, že beze mě nezvládá domácnost, že kluci jsou smutní a ptají se po mně. Četla jsem jeho slova a brečela do polštáře.

Začaly mi chodit zprávy od kamarádek z našeho města: „Jano, co blázníš? Každá má někdy krizi.“ „Tohle se nedělá.“ „Mysli na děti.“ Nikdo se nezeptal, jak mi je. Nikdo se nezeptal, proč jsem to udělala.

Jednoho dne přišla Lenka domů a našla mě sedět na zemi s fotkou kluků v ruce. „Musím je vidět,“ řekla jsem tiše. „Ale bojím se vrátit.“

„Tak jim napiš,“ navrhla Lenka.

Napsala jsem Petrovi: ‚Chci vidět děti.‘ Odpověděl stroze: ‚Přijeď v sobotu.‘

Cesta zpět byla horší než útěk. Srdce mi bušilo strachy. Když jsem otevřela dveře našeho bytu, kluci ke mně běželi a objali mě tak silně, až mi tekly slzy po tváři.

Petr stál opodál a díval se na mě s výčitkou i úlevou zároveň. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se tiše.

„Protože už jsem nebyla šťastná,“ odpověděla jsem popravdě.

Seděli jsme spolu dlouho do noci a mluvili o všem – o tom, jak jsme se jeden druhému ztratili, jak jsme zapomněli být partneři a ne jen rodiče a spolubydlící. Petr byl naštvaný, zraněný i zmatený. Ale poprvé za dlouhou dobu jsme spolu opravdu mluvili.

Dohodli jsme se, že si dáme čas. Já zůstala ještě nějakou dobu v Brně a vídala kluky o víkendech. Bylo to těžké – pro všechny. Ale začala jsem chodit k psycholožce a pomalu hledala cestu zpátky k sobě i ke své rodině.

Dnes už vím, že útěk nebyl zbabělost ani sobectví. Byl to zoufalý pokus zachránit samu sebe dřív, než bude pozdě.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Byla jsem hrdinka, nebo zbabělec? Může žena odejít od rodiny jen proto, že chce být šťastná? Co byste udělali vy?