Od miliardáře k nule – Dokud syn uklízečky všechno nezměnil

„To snad není možný! Okamžitě to zastavte!“ zařval jsem, až se skleněné stěny mé kanceláře na Pankráci otřásly. Na monitoru blikala červená čísla – další desítky milionů mizely z účtu mé firmy, jako by to byly jen drobné. Moji IT specialisté, samí mladí kluci v mikinách, seděli kolem stolu a zběsile bušili do klávesnic. Nikdo se na mě neodvážil podívat. Všichni věděli, že je zle. Já, Karel Novotný, ještě včera nejbohatší muž v Praze, jsem sledoval, jak se mi život rozpadá pod rukama.

„Pane Novotný, někdo se nám dostal do systému. Je to profík, všechno šifruje, nemůžeme to zastavit,“ šeptl Honza, můj hlavní ajťák. V tu chvíli jsem měl chuť rozbít monitor, ale místo toho jsem jen sevřel pěsti a cítil, jak mi po čele stéká pot. Všechno, co jsem dvacet let budoval, mizelo během několika minut. Vzpomněl jsem si na tátu, jak mi vždycky říkal: „Nesmíš nikdy věřit nikomu, Karle. Peníze jsou jediná jistota.“ Teď jsem neměl ani to.

Doma mě čekala Jana, moje žena. Seděla v kuchyni, ruce složené na stole, oči zarudlé. „Co se děje, Karle? Volali mi z banky, že máme zablokované účty. Co jsi zase provedl?“ Její hlas byl ostrý jako břitva. „Nic jsem neprovedl! Někdo nás okradl, všechno je pryč!“ vybuchl jsem. „A co bude s dětmi? S domem? S námi?“ Její otázky mě bodaly do srdce. Najednou jsem si uvědomil, že jsem celý život utíkal před skutečnými problémy. Vždycky jsem je řešil penězi. Teď jsem měl jen strach a stud.

Dny se táhly jako smůla. Noviny psaly o mém pádu, sousedi se mi vyhýbali, bývalí přátelé přestali zvedat telefon. Jediný, kdo zůstal, byla máma. „Karle, vždyť jsi pořád můj kluk. Peníze nejsou všechno,“ řekla mi, když jsem k ní přišel s prosbou o půjčku na nájem. Seděli jsme v jejím malém bytě na Žižkově, kde jsem vyrůstal. Všechno tam vonělo po levanduli a starých knihách. Najednou jsem si připadal jako malý kluk, co se bojí tmy.

Jednoho dne jsem šel do své bývalé firmy, abych si vyzvedl poslední věci. U vchodu jsem potkal paní Hanu, uklízečku. Celá léta jsem ji sotva zdravil. Tentokrát jsem se zastavil. „Dobrý den, paní Hano,“ řekl jsem tiše. „To je mi líto, pane Novotný. Všichni tady o vás mluví. Ale víte, ono to není konec světa. Můj syn Tomáš taky jednou přišel o všechno. Ale našel si cestu zpátky. Chcete ho poznat?“

Nevěděl jsem, co říct. Ale kývl jsem. Za pár dní jsem seděl v malé kavárně na Vinohradech, naproti mně mladý muž s rozcuchanými vlasy a upřímnýma očima. „Máma říkala, že potřebujete pomoct. Víte, já jsem taky kdysi měl všechno – práci v bance, auto, byt. Pak jsem udělal chybu, přišel jsem o všechno. Ale zjistil jsem, že život je víc než peníze. Pomůžu vám, pokud budete chtít,“ řekl Tomáš.

Byl jsem skeptický. Co mi může dát kluk, který uklízí chodby? Ale něco v jeho hlase mě donutilo poslouchat. Začali jsme se scházet. Učil mě, jak žít s málem, jak si vážit obyčejných věcí. Jednou mě vzal do komunitního centra, kde pomáhal dětem s úkoly. Viděl jsem, jak se na něj dívají – s respektem, s láskou. Nikdo tam neřešil, kolik má na účtu. Najednou jsem si uvědomil, že jsem celý život žil v bublině.

Jednou večer jsem seděl s Tomášem na lavičce v parku. „Víš, Karle, já jsem dřív taky myslel, že peníze jsou všechno. Ale když jsem přišel o práci, opustila mě žena, zůstal jsem sám. Tehdy jsem pochopil, že nejvíc bolí, když tě lidi přestanou brát jako člověka. Ale vždycky se najde někdo, kdo ti podá ruku. Jen musíš chtít ji přijmout.“

Začal jsem pomáhat v centru. Nejdřív jsem se styděl – já, bývalý miliardář, rozdávám polévku bezdomovcům. Ale děti se smály, lidé děkovali. Poprvé po letech jsem měl pocit, že někam patřím. Jana se na mě dívala jinak. „Karle, jsi zase ten, do kterého jsem se kdysi zamilovala,“ řekla mi jednou večer, když jsme seděli u svíčky v našem malém bytě na sídlišti.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal. „Karle, mám pro tebe práci. Není to nic velkého, ale je to začátek.“ Nastoupil jsem jako správce v domě, kde žila paní Hana. Každý den jsem opravoval kapající kohoutky, vyměňoval žárovky, povídal si s nájemníky. Zjistil jsem, že i malá práce má smysl. Lidé mě začali brát mezi sebe. Už jsem nebyl ten arogantní boháč, ale Karel, co umí pomoct.

Jednou večer jsem seděl s mámou na balkoně. „Víš, Karle, jsem na tebe pyšná. Ne proto, že jsi měl peníze. Ale proto, že jsi to nevzdal.“ Rozbrečel jsem se. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítil, že jsem doma.

Dnes už nemám vilu, drahé auto ani konto v bance. Ale mám rodinu, pár opravdových přátel a pocit, že jsem užitečný. A hlavně – pochopil jsem, že skutečné bohatství není v penězích, ale v lidech kolem nás.

Někdy si večer, když usínám, kladu otázku: Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych něco jinak? Nebo jsem musel všechno ztratit, abych konečně našel sám sebe? Co myslíte vy?