Nezvala jsem svou rodinu na svatbu: Byla jsem sobecká, nebo jsem si konečně vybrala sebe?

„Ivano, ty jsi pro mě vždycky byla zklamáním.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě, zatímco jsem stála před zrcadlem v bílých šatech. Prsty se mi třásly, když jsem si upravovala závoj. Venku už hrála kapela první tóny, hosté se smáli a šuměli na zahradě naší malé chalupy u Berouna. Ale já jsem byla sama. Sama v nejdůležitější den svého života.

Moje máma mi kdysi říkala: „Rodina je všechno, Ivanko. Bez rodiny jsi nikdo.“ Jenže co když právě rodina je ten důvod, proč se člověk cítí jako nikdo? Vzpomínám si na všechny ty večery, kdy jsem se snažila být tou dcerou, kterou by si táta přál. Pilná studentka, poslušná holka, která nikdy neodmlouvá. Ale nikdy to nestačilo. Když jsem přinesla domů jedničku z matematiky, táta jen pokýval hlavou: „To je samozřejmost.“ Když jsem vyhrála okresní kolo v recitaci, máma řekla: „To je pěkné, ale co ta tvoje angličtina?“

A pak přišel Tomáš. S ním jsem poprvé pocítila, že mě někdo bere takovou, jaká jsem. Smáli jsme se spolu v tramvaji číslo 9, když jsme jeli z Letné do centra. On mě držel za ruku a říkal: „Ivano, jsi úžasná.“ Bylo to poprvé, co jsem tomu slovu věřila.

Když jsem rodičům oznámila, že se budu vdávat, čekala jsem možná trochu radosti. Místo toho táta jen suše pronesl: „To je ten kluk z Prahy? Myslel jsem, že si najdeš někoho lepšího.“ Máma mlčela a dívala se z okna. V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme.

Přípravy na svatbu byly plné slz i smíchu. Tomášova rodina mě přijala s otevřenou náručí. Jeho maminka mi pomáhala vybírat šaty a jeho sestra mi pekla svatební dort. Ale moje vlastní rodina? Táta mi nevolal. Máma mi psala jen krátké zprávy: „Nezapomeň na babičku.“ „Pošli fotku šatů.“ Nikdy žádné „mám tě ráda“, žádné „těšíme se“.

Jednoho večera, měsíc před svatbou, jsem seděla s tátou v kuchyni. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. „Tati,“ začala jsem opatrně, „chtěla bych tě poprosit… mohl bys mě vést k oltáři?“

Podíval se na mě s tím svým tvrdým pohledem. „Ivano, já nevím, jestli bych měl být u něčeho takového. Ty ses vždycky rozhodovala podle sebe. Nikdy jsi neposlouchala rady rodiny.“

„Ale tati…“

„Nechci o tom mluvit,“ přerušil mě a odešel do obýváku.

Ten večer jsem brečela do polštáře jako malá holka. A pak přišlo to rozhodnutí – nepozvu je. Nechci na své svatbě lidi, kteří mě neumí přijmout takovou, jaká jsem.

Když jsem to řekla Tomášovi, objal mě a šeptal: „Jestli to tak cítíš, udělej to.“ Ale v jeho očích jsem viděla pochybnosti.

Den svatby byl nádherný i krutý zároveň. Smála jsem se s Tomášem pod rozkvetlými jabloněmi, tančila s jeho babičkou polku a pila víno s jeho kamarády z vysoké školy. Ale pokaždé, když zazněla veselá hudba nebo někdo pronesl přípitek, bodlo mě u srdce. Chyběli mi – i přes všechnu bolest.

Po obřadu mi přišla zpráva od mámy: „Doufám, že jsi šťastná.“ Od táty nic.

Dny po svatbě byly zvláštní. Cítila jsem úlevu i prázdnotu zároveň. Tomáš se mě ptal: „Nelituješ toho?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Jednou večer mi zavolala sestra Jana. „Ivano, proč jsi nám to udělala? Máma brečí každý den a táta… ten o tom nechce mluvit vůbec.“

„Jani,“ zašeptala jsem do telefonu, „já už nemohla dál žít pro někoho jiného než pro sebe.“

„Ale rodina je rodina…“

„A co když rodina bolí?“

Od té doby jsme spolu mluvily jen krátce a povrchně. Táta mi nevolal dodnes.

Někdy v noci ležím vedle Tomáše a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen utekla před bolestí? Může člověk opravdu začít nový život bez těch, kteří ho vychovali – i když mu tolik ublížili?

Možná mi odpovíte vy: Je možné odpustit a jít dál? Nebo je někdy lepší chránit své srdce za každou cenu?