Nevítaná sousedka: Když se hranice ztrácí

„Proč jsi zase v naší kuchyni, Jitko?“ vyhrkla jsem, když jsem ji přistihla, jak si bez dovolení bere z lednice mléko. Stála tam v mém županu, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. „Jen jsem si potřebovala půjčit trochu mléka do kávy, promiň, že jsem tě vzbudila,“ odpověděla s úsměvem, který mě vždycky odzbrojil. Ale tentokrát už ne.

Začalo to nenápadně. Jitka se přistěhovala do vedlejšího bytu před rokem. Byla rozvedená, sama s malou dcerou Barčou. První týdny jsme si pomáhaly – ona mi zalila kytky, když jsme byli s manželem Petrem na chalupě, já jí zase pohlídala Barču, když musela do práce. Všechno bylo v pořádku. Jenže pak začala chodit častěji. Nejprve jen na kafe, pak už i bez pozvání. Jednou jsem ji našla u nás v obýváku, jak si prohlíží naše fotky. „To je krásná svatba,“ řekla tehdy a já cítila zvláštní chlad na zádech.

Petr mi říkal, že přeháním. „Je to jen osamělá ženská, buď k ní trochu milosrdná,“ přesvědčoval mě. Ale já cítila, že něco není v pořádku. Začala jsem zamykat dveře i přes den. Jitka se pak smála: „To už se tady bojíš vlastních sousedů?“

Jednoho večera jsem přišla domů a našla Jitku s Petrem u stolu. Pili víno a smáli se něčemu, co jsem neznala. „Přišla jen na chvilku,“ vysvětloval Petr rozpačitě. Ale v jeho očích jsem zahlédla něco nového – obdiv? Nebo snad lítost?

Začala jsem být nervózní. Jitka si půjčovala věci bez ptaní – mouku, ručník, dokonce i můj svetr. Když jsem jí to vytkla, urazila se: „Myslela jsem, že jsme kamarádky.“ Ale já už necítila přátelství, spíš invazi.

Jednou v noci mě probudil šramot v předsíni. Vyběhla jsem a uviděla Jitku, jak hledá klíče od svého bytu. „Ztratila jsem je,“ šeptala a rozplakala se. Vzala jsem ji dovnitř a nechala přespat na gauči. Ráno už byla pryč – a s ní i moje peněženka.

Když jsem to řekla Petrovi, nevěřil mi. „To by Jitka nikdy neudělala.“ Ale já věděla své. Šla jsem za ní a chtěla vysvětlení. „Já nic nevzala! Ty mi nevěříš? Po všem, co jsme spolu prožily?“ křičela na mě na chodbě tak hlasitě, že vyběhli i další sousedé.

Začalo peklo. Jitka rozšířila po domě zvěsti, že jsme lakomí a že jí dlužíme peníze za hlídání Barči. Lidé se na mě dívali skrz prsty. Petr byl stále na její straně – prý je to všechno nedorozumění.

Jednoho dne přišla sociálka – někdo je prý upozornil na zanedbávání Barči. Všichni věděli, kdo to byl. Jitka stála na chodbě a dívala se mi do očí s úsměvem: „To máš za to.“

Byla jsem zoufalá. Přestala jsem spát, bála se chodit domů. Petr začal trávit večery v hospodě – prý aby měl klid od hádek. Naše manželství se rozpadalo před očima a já nevěděla, co dělat.

Jednou večer zazvonila Jitka u dveří. „Potřebuju pomoc,“ řekla tiše. Barča měla horečku a ona neměla peníze na léky. Chtěla jsem ji vyhodit, ale pohled na malou holčičku mě zlomil. Dala jsem jí peníze a zavolala sanitku.

Druhý den mi přišla SMS: „Děkuju. Omlouvám se.“ Ale už bylo pozdě.

Petr si sbalil věci a odešel k matce. Já zůstala sama v bytě plném vzpomínek a nedořečených slov.

Někdy přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a zneužitím? Měla jsem být tvrdší? Nebo laskavější? A dá se ještě vůbec někomu věřit?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší zavřít srdce před světem – nebo riskovat další zklamání?