Nevítaná návštěva: Tchyně za dveřmi mého domova
„Kláro, proč máš v lednici tolik polotovarů? Copak neumíš uvařit pořádné jídlo?“ ozvalo se za mými zády, když jsem ve čtvrtek večer přišla domů z práce. Ztuhla jsem. Věděla jsem, že ten hlas patří Janě, mé tchyni. Opět stála v naší kuchyni, jako by tu bydlela. Klíče měla od Petra, prý pro případ nouze. Jenže ona je používala, kdykoli se jí zachtělo.
„Jano, prosím tě, už jsme to řešily. Nechci, abys sem chodila bez ohlášení,“ snažila jsem se zachovat klid, ale cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Jana si mě změřila pohledem a s povzdechem zavřela lednici. „Já jen nechápu, proč Petr musí jíst tyhle blafy. Když byl malý, vařila jsem mu každý den teplé jídlo.“
V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Můj domov se mi vzdaloval pod rukama. Byt, který jsme s Petrem koupili na hypotéku, měl být naším útočištěm. Místo toho se stal bojištěm. Petr byl v práci dlouho do večera a já zůstávala sama s Janinými poznámkami a nevyžádanými radami.
Jednou jsem přišla domů a našla Janu, jak přerovnává naše skříně. „Tady máš špatně složené ručníky,“ řekla mi bez mrknutí oka. „A tyhle hrníčky by měly být blíž ke dřezu.“ Cítila jsem se jako host ve vlastním bytě. Když jsem to řekla Petrovi, jen pokrčil rameny: „Maminka to myslí dobře.“
Začala jsem se Janě vyhýbat. Chodila jsem domů později, trávila víc času v práci nebo u kamarádek. Ale Jana si vždycky našla cestu dovnitř. Jednou dokonce přišla v neděli ráno a začala vařit svíčkovou – v osm hodin! Probudila mě vůně masa a hlasité bouchání hrnců.
„Kláro, vstávej! Snídaně je hotová!“ volala z kuchyně. Vstala jsem rozespalá a rozčilená zároveň. „Jano, my jsme chtěli dneska jet na výlet,“ snažila jsem se vysvětlit. „Výlet? Vždyť je hnusně! A Petr potřebuje pořádné jídlo.“
Petr seděl u stolu a tvářil se provinile. „Maminka už to začala vařit…“ řekl tiše. Cítila jsem slzy v očích, ale nechtěla jsem je před Janou ukázat.
Začala jsem mít pocit, že ztrácím kontrolu nad svým životem. Jana rozhodovala o tom, co budeme jíst, kdy budeme uklízet i jak budeme trávit víkendy. Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny – nechtěl se hádat ani s jednou z nás.
Jednoho večera jsem to už nevydržela. Seděla jsem v obýváku a čekala na Petra. Když přišel domů, byla jsem rozhodnutá všechno vyložit na stůl.
„Petře, takhle to dál nejde,“ začala jsem rozechvěle. „Tvoje maminka tady nemůže být pořád. Potřebuju svůj prostor. Potřebuju vědět, že tenhle byt je náš domov, ne její.“
Petr si povzdechl a sedl si vedle mě. „Já vím, Kláro… Ale ona je sama od té doby, co táta umřel. Nechci ji zranit.“
„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Myslíš na to, jak se cítím já? Každý den se bojím otevřít dveře a najít ji tady! Už ani nevím, co je to soukromí.“
Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Zkusím s ní promluvit.“
Jenže nic se nezměnilo. Jana dál chodila bez ohlášení a já byla čím dál zoufalejší. Začala jsem mít problémy se spánkem, byla jsem podrážděná a hádala se s Petrem kvůli každé maličkosti.
Jednoho dne jsem přišla domů a našla Janu, jak vyhazuje moje oblíbené šaty do pytle na charitu. „Tyhle už nenosíš, tak proč by ti tu zabíraly místo?“ řekla mi klidně.
To byl poslední hřebíček do rakve mé trpělivosti.
„Okamžitě přestaň! Tohle je můj domov! Nemáš právo mi tu dělat pořádek!“ křičela jsem na ni poprvé v životě.
Jana se zatvářila dotčeně: „Já ti jenom pomáhám…“
„Nechci tvoji pomoc! Chci jen klid!“ rozplakala jsem se.
Ten večer jsem sbalila pár věcí a odešla ke kamarádce. Petr mi volal celou noc, ale já nebrala telefon.
Druhý den ráno mi přišla zpráva: „Maminka slíbila, že už sem nebude chodit bez ohlášení.“
Vrátila jsem se domů s těžkým srdcem. Jana opravdu přestala chodit tak často – ale vztah mezi námi už nikdy nebyl stejný. S Petrem jsme museli dlouho pracovat na tom, abychom znovu našli společnou řeč.
Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké nastavit hranice i mezi nejbližšími? Je možné mít klidný domov, když rodina nerespektuje naše soukromí? Co byste dělali vy na mém místě?