Neohlášená návštěva: Odpustit, nebo zapomenout?

„Tak co, Lucie, nečekala jsi mě?“ ozvalo se za dveřmi, sotva jsem stihla utřít ruce od těsta. Pršelo a v předsíni stála moje tchyně, paní Novotná, s promočeným deštníkem a výrazem, který neprozrazoval nic dobrého. V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc myšlenek – proč nepřišla včera, když jsem měla uklizeno? Proč mi nikdy nedá vědět předem? A proč mám pocit, že mě při každé návštěvě hodnotí?

„Dobrý den, paní Novotná,“ snažila jsem se nasadit úsměv, ale hlas mi zněl napjatě. „Pojďte dál, dám vám čaj.“

„To bys byla hodná,“ odpověděla a rozhlédla se po chodbě. „Vidím, že máte nový koberec. To jste si mohli dovolit?“

Zamrazilo mě. Vždycky měla poznámky, které zněly nevinně, ale ve skutečnosti bodaly jako jehly. Vzpomněla jsem si na začátek našeho manželství s Petrem – jak mi vyčítala, že neumím vařit svíčkovou jako ona, jak mi radila, jak mám vychovávat děti, a jak nikdy nezapomněla připomenout, že ona by to dělala jinak.

Petr byl v práci a děti u babičky na druhé straně města. Byly jsme samy. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí napětí.

„Dáte si cukroví?“ nabídla jsem jí talíř s lineckým.

„To je kupované?“ zeptala se a já cítila, jak mi rudnou tváře.

„Ne, pekla jsem včera.“

„No vidíš, už se učíš,“ usmála se a já nevěděla, jestli to myslí vážně nebo ironicky.

Seděla u stolu a upíjela čaj. Mlčely jsme. Venku bubnoval déšť do oken a v kuchyni bylo slyšet jen tikání hodin. Najednou promluvila: „Víš, Lucie, já vím, že to mezi námi nebylo vždycky jednoduché.“

Zvedla jsem hlavu. „To nebylo,“ přiznala jsem tiše.

„Ale víš… já jsem taky jen člověk. Když jsem byla mladá, moje tchyně mě taky neměla ráda. Pořád mi něco vyčítala. A já jsem si tehdy slíbila, že nikdy nebudu stejná.“

Zasmála se hořce. „A podívej se na mě.“

Nevěděla jsem, co říct. Najednou byla zranitelná, ne ta silná žena, která všechno ví nejlíp.

„Petra mám moc ráda,“ pokračovala tiše. „A tebe taky. Ale někdy mám pocit, že o něj přicházím. Že už mě nepotřebuje.“

V tu chvíli mi došlo, že za jejími poznámkami je strach. Strach ze samoty, z toho, že už není důležitá.

„Paní Novotná…“ začala jsem opatrně. „Já vím, že to se mnou nemáte lehké. Ale zkuste mi věřit. Já Petra miluju a nikdy bych mu neublížila.“

Podívala se na mě dlouze. „Já vím. Jen… někdy je těžké pustit dítě z náruče.“

Seděly jsme tam dlouho a povídaly si o všem možném – o dětech, o Petrově dětství, o jejích snech a zklamáních. Poprvé jsme spolu mluvily jako dvě ženy, ne jako soupeřky.

Když odcházela, objala mě. „Děkuju za čaj i za trpělivost,“ řekla tiše.

Zavřela jsem za ní dveře a opřela se o ně. Byla jsem vyčerpaná, ale cítila jsem zvláštní klid.

Možná je odpuštění těžší než zapomenutí. Ale není právě tohle rodina – učit se chápat jeden druhého?

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit staré křivdy a začít znovu?