Nechci žít život, který nenávidím: Příběh o odvaze změnit směr

„Proč mi nikdy nepomůžeš?!“ vyhrkla jsem, když jsem s třesoucíma rukama položila tašky na kuchyňský stůl. Věra, moje tchyně, která zrovna seděla v obýváku a sledovala televizi, jen protočila oči. „Kristýno, nemůžeš pořád čekat, že ti někdo bude stát za zadkem. Každý máme svoje starosti.“

Z obýváku se neozval ani šramot. Petr, můj muž, byl zase ponořený do svého světa – do práce, do počítače, do čehokoliv, jen ne do mě. V tu chvíli jsem měla pocit, že se dusím. Práce v kanceláři na úřadě mě už dávno přestala bavit. Každý den stejný kolotoč: ráno tramvají do centra, osm hodin za stolem, pak rychle na nákup a domů do prázdného bytu. A doma? Ticho. Nebo hádky.

„Mami, co bude k večeři?“ ozvala se dcera Anička z pokoje. „Nevím! Něco si udělej!“ vyjela jsem na ni ostřeji, než jsem chtěla. Okamžitě mě to mrzelo. Anička zabouchla dveře a já slyšela tiché vzlyky. V tu chvíli mi došlo, že už to takhle dál nejde.

Sedla jsem si na zem mezi rozsypané brambory a rozbrečela se. V hlavě mi běžely všechny ty roky kompromisů: vystudovala jsem ekonomku jen proto, že to chtěli rodiče. První práce v bance – stres, šikana od šéfky. Pak úřad – nuda, rutina, žádná radost. A doma? Petr mi nikdy neřekl, že je na mě pyšný. Nikdy mě nepodpořil v ničem, co jsem chtěla zkusit.

Večer jsme seděli u stolu a já mlčky krájela chleba. Petr ani nezvedl oči od mobilu. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše. „Teď ne, mám práci,“ odsekl.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi hučelo: Proč vlastně žiju takhle? Proč dělám práci, kterou nenávidím? Proč doma nikdo nevidí, jak moc se snažím?

Ráno jsem vstala dřív než obvykle a napsala výpověď. Ruce se mi třásly, ale cítila jsem zvláštní klid. Když jsem ji položila šéfové na stůl, jen se ušklíbla: „To si myslíte, že jinde vám bude líp? Stejně skončíte zase v nějaké kanceláři.“

Cestou domů jsem volala kamarádce Lence. „Jsi blázen,“ smála se nervózně. „V dnešní době? Bez práce? Co budeš dělat?“

Nevěděla jsem. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila naději.

Doma byl Petr vzteklý: „To jsi úplně ztratila rozum? Z čeho budeme žít? Máš vůbec nějaký plán?“

„Nechci už žít život, který nenávidím,“ řekla jsem tiše.

Následující týdny byly peklo. Peníze rychle ubývaly a já hledala práci všude možně – ale tentokrát jen to, co by mě opravdu bavilo. Zkusila jsem psát články pro místní noviny, pomáhala jsem v knihovně, dokonce jsem vedla kroužek keramiky pro děti.

Věra mi každý den připomínala: „Měla by ses chytit něčeho pořádného. Takhle skončíš na ulici.“

Anička byla zmatená: „Mami, proč jsi odešla z práce? Všechny mámy chodí do kanceláře.“

Ale já věděla, že musím vydržet.

Jednou večer jsme s Aničkou seděly u stolu a malovaly hrníčky. Smála se a byla šťastná – poprvé po dlouhé době. Petr přišel domů a chvíli nás pozoroval. Pak jen zavrtěl hlavou a odešel do ložnice.

Začala jsem psát blog o svém rozhodnutí opustit práci a hledat štěstí jinde. Ozvalo se mi spoustu žen – některé mi nadávaly do bláznů, jiné mi psaly děkovné zprávy: „Díky tobě mám odvahu zkusit něco nového.“

Jednoho dne mi zavolali z nakladatelství: „Vaše příběhy jsou silné. Nechtěla byste napsat knihu?“

Když jsem držela v ruce první výtisk své knihy, brečela jsem štěstím. Petr se na mě podíval poprvé po letech jinak – možná s respektem? Nebo s lítostí?

Věra už tolik nekritizovala – možná pochopila, že štěstí není jen o penězích.

Aničce jsem mohla říct: „Někdy je důležité nebát se změnit směr – i když to bolí.“

Občas si ale pořád kladu otázku: Udělala bych to znovu? Stálo to za ty hádky a nejistotu? Co byste udělali vy na mém místě?