Nechci, aby syn mého muže žil s námi: Příběh o lásce, strachu a hranicích

„Proč musí být pořád tady? Copak nemůže být aspoň jeden víkend u své matky?“ vyhrkla jsem, aniž bych se snažila skrýt podráždění. Tomáš se na mě podíval s takovou bolestí v očích, že jsem na chvíli zalitovala svých slov. Ale bylo už pozdě. Malý Matěj seděl v obýváku a skládal lego, jako by se ho to netýkalo. Ale já věděla, že slyší každé slovo.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta zlá. Ta macecha z pohádek, která nemá ráda cizí dítě. Když jsem Tomáše poznala na firemním večírku, byl to nejlaskavější muž, jakého jsem kdy potkala. Rozvedený, ale s úsměvem, který mi připomínal slunce po dešti. Věděla jsem, že má syna, ale v tu chvíli mi to připadalo jako detail. „To zvládnu,“ říkala jsem si. „Vždyť děti mám ráda.“

První měsíce byly krásné. Tomáš mě bral na výlety, do kina, na večeře. O Matějovi mluvil málo – byl u své matky a my měli čas jen pro sebe. Ale pak přišel první víkend, kdy měl být Matěj u nás. „Je to jen dítě,“ přesvědčovala jsem samu sebe, když jsem připravovala palačinky k snídani. Jenže Matěj byl jiný než děti, které jsem znala. Mlčenlivý, uzavřený, pořád se ptal na maminku a odmítal jíst cokoli kromě párků s kečupem.

„Mami, kdy už půjdeme domů?“ zeptal se mě jednou omylem. Zasmála jsem se tomu před Tomášem, ale uvnitř mě to bodlo. Nejsem jeho máma a nikdy nebudu.

Časem se Matějovy návštěvy prodlužovaly. Jeho matka začala pracovat na směny a Tomáš byl nadšený, že může být se synem víc. Já byla čím dál unavenější. Můj byt se změnil v dětský pokoj plný hraček a špinavých ponožek. Večer jsem seděla v koupelně a tiše brečela do ručníku.

Jednou večer jsme se s Tomášem pohádali tak hlasitě, že Matěj utekl do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře. „Tohle už nejde!“ křičela jsem. „Já to prostě nezvládám! Nejsem připravená žít s tvým synem každý den!“

Tomáš mlčel dlouho. Pak řekl: „To je můj syn. Nemůžu ho opustit kvůli tobě.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Vždycky jsem si myslela, že láska všechno překoná. Ale co když ne? Co když je láska někdy málo?

Začala jsem si všímat detailů: jak Matěj schválně rozhazuje věci po bytě, jak mi odpovídá jednoslovně nebo vůbec neodpovídá, jak se schovává za Tomáše pokaždé, když se snažím navázat rozhovor. „Proč mě nemá rád?“ ptala jsem se sama sebe noc co noc.

Jednoho dne přišla Matějova matka Jana osobně. Stála ve dveřích a dívala se na mě s pohledem plným opovržení. „Vím, že ti vadí, že je Matěj tady,“ řekla mi bez obalu. „Ale on za nic nemůže. Je to dítě. Jestli tě Tomáš opravdu miluje, měl bys to pochopit.“ Chtěla jsem jí něco odseknout, ale místo toho jsem jen stála a mlčela.

Začala jsem se vyhýbat domovu. Zůstávala jsem déle v práci, chodila na procházky sama nebo s kamarádkami. Tomáš si toho všiml a jednoho večera mi řekl: „Takhle to dál nejde. Musíme si promluvit.“ Sedli jsme si ke stolu a já poprvé přiznala nahlas: „Já prostě nedokážu přijmout Matěje jako součást našeho života. Snažila jsem se, ale nejde to.“

Tomáš byl zničený. „A co čekáš? Že ho pošlu pryč? Že ho budu vídat jen občas? To nikdy neudělám.“ V tu chvíli mi došlo, že stojím před rozhodnutím, které změní celý můj život.

Následující týdny byly plné napětí a ticha. Matěj byl čím dál uzavřenější a já čím dál zoufalejší. Přestala jsem spát, zhubla jsem pět kilo a v práci dělala chyby. Moje kamarádka Petra mi řekla: „Možná bys měla odejít dřív, než zničíš sebe i je.“ Ale já pořád doufala, že najdu cestu.

Jednoho večera jsem slyšela Matěje plakat ve svém pokoji. Opatrně jsem otevřela dveře a sedla si k němu na postel. „Proč jsi smutný?“ zeptala jsem se tiše.

Chvíli mlčel a pak zašeptal: „Ty mě nemáš ráda… Já chci zpátky k mamince.“ V tu chvíli mi došlo, že nejsem jediná, kdo trpí.

Ráno jsem Tomášovi řekla: „Musím odejít.“ Nechápavě na mě koukal: „Proč?“

„Protože nedokážu být šťastná v rodině, která není moje,“ odpověděla jsem a poprvé po dlouhé době se mi ulevilo.

Teď sedím ve svém novém bytě a přemýšlím: Je možné milovat člověka a zároveň odmítat jeho dítě? Nebo je to jen sobeckost převlečená za upřímnost?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné odejít, když nedokážeme přijmout celou rodinu svého partnera?