Na hraně trpělivosti: Když rodina dusí lásku

„To snad nemyslíš vážně, Pavle! Už zase jedeš za Lucií? Vždyť jsme měli jít dneska spolu na tu výstavu!“ vyhrkla jsem, sotva jsem ho zahlédla v předsíni s klíči v ruce. V jeho očích se mihlo něco mezi lítostí a podrážděním. „Marto, Lucie mě potřebuje. Má těžké období, víš to.“

Zůstala jsem stát v kuchyni, ruce sevřené do pěstí. Už poněkolikáté za poslední měsíc jsem cítila, jak mi v hrudi narůstá tlak. Lucie, jeho mladší sestra, byla vždycky středem pozornosti celé rodiny. Když jsme se s Pavlem poznali, líbilo se mi, jak je ke své sestře pozorný. Ale teď? Teď jsem měla pocit, že už pro něj neexistuji.

Vzpomínám si na první Vánoce u jeho rodičů v Plzni. Lucie dostala nový notebook a Pavel jí ho celý večer instaloval. Já seděla vedle jeho maminky a snažila se zapojit do rozhovoru o zahradě, ale myšlenkami jsem byla jinde. Tehdy jsem si poprvé všimla, jak moc je jejich pouto silné – a jak snadno mě z toho kruhu vynechávají.

„Marto, nebuď naštvaná,“ ozval se Pavel z předsíně. „Vrátím se brzo.“ Dveře zaklaply a já zůstala sama v tichu bytu. Vztek se mísil s bezmocí. Kolikrát už jsem mu říkala, že mě to bolí? Kolikrát jsem slyšela tu samou odpověď – že Lucie je jen jeho sestra a že přece přeháním?

Jednou večer jsem to nevydržela a zavolala své nejlepší kamarádce Janě. „Víš, já už nevím, co mám dělat,“ šeptala jsem do telefonu. „Mám pocit, že pro Pavla nikdy nebudu tak důležitá jako Lucie.“ Jana chvíli mlčela a pak řekla: „Musíš mu to říct naplno. Ať pochopí, že máš taky svoje hranice.“

Jenže když jsem to zkusila, dopadlo to katastrofálně. Seděli jsme s Pavlem u stolu, on si četl zprávy na mobilu a já sbírala odvahu. „Pavle… vadí mi, jak často jsi s Lucií. Připadám si odstrčená.“

Zvedl oči od telefonu a zamračil se. „To snad nemyslíš vážně? Je to moje sestra! Má teď těžké období – rozešla se s přítelem, potřebuje mě.“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Já tě nepotřebuju? Vždyť spolu skoro netrávíme čas!“

Pavel si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Marto, ty tomu nerozumíš. Ty jsi vždycky taková… žárlivá.“

Ta slova mě bodla jako nůž. Žárlivá? Opravdu jsem žárlivá, nebo jen toužím po kousku pozornosti od člověka, kterého miluju?

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Lucie volala Pavlovi i pozdě večer – kvůli rozbitému autu, kvůli hádce s mámou, kvůli tomu, že se necítí dobře. Pavel byl vždycky připravený naskočit do auta a jet za ní přes půl Prahy.

Jednou v noci jsem se probudila a zjistila, že Pavel není doma. Na stole ležel vzkaz: „Lucie mě potřebovala.“ Sedla jsem si na postel a rozplakala se. Připadala jsem si neviditelná.

Začala jsem pochybovat o sobě. Nejsem dost dobrá manželka? Nejsem dost silná? Proč mě Pavel neposlouchá? Proč mu na mých pocitech nezáleží?

Jednoho dne jsem se rozhodla zajít za Lucií sama. Pozvala mě na kávu do kavárny na Letné. Seděla tam už s notebookem a tvářila se unaveně.

„Ahoj Marto,“ řekla trochu odměřeně.

„Lucie… můžu být upřímná?“ začala jsem opatrně.

Přikývla.

„Vadí mi, jak moc Pavla potřebuješ. Připadám si kvůli tomu odstrčená.“

Lucie se zamračila. „To není fér! Pavel je můj bratr. Vždycky tu pro mě byl. Ty jsi ta nová v rodině – musíš si zvyknout.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Nová v rodině? Po pěti letech manželství?

Vrátila jsem se domů ještě víc zmatená než předtím. Večer přišel Pavel domů a našel mě sedět potmě v obýváku.

„Co se děje?“ zeptal se tiše.

„Pavle… já už takhle nemůžu dál,“ řekla jsem zlomeně. „Buď najdeme nějakou rovnováhu, nebo tohle manželství nevydrží.“

Pavel mlčel dlouho. Pak si sedl vedle mě a poprvé za dlouhou dobu mě pevně objal.

„Nechci tě ztratit,“ zašeptal.

Od té doby jsme začali chodit na párovou terapii. Nebylo to jednoduché – Lucie byla pořád součástí našeho života, ale já se učila nastavovat hranice a říkat si o to, co potřebuji.

Někdy mám pořád strach, že pro Pavla nikdy nebudu na prvním místě. Ale možná je to právě ta odvaha říct si o své místo v jeho životě, co nás může zachránit.

Ptám se vás – kde končí zdravé rodinné pouto a kde už začíná sobectví? Jak byste nastavili hranice vy?