„Na dovolenou, ne na hlídání!“: Jak mi tchyně obrátila život vzhůru nohama

„Petro, já na tohle prostě nemám čas! Já jedu na dovolenou, ne na hlídání!“ ozvalo se z telefonu tak hlasitě, že i můj muž Tomáš v kuchyni zpozorněl. Stála jsem uprostřed obýváku, v ruce mobil a v hlavě mi hučelo. Snažila jsem se zachovat klid, ale v tu chvíli jsem měla chuť s tím telefonem praštit o zem.

„Ale mami, vždyť jsme se domluvili už před měsícem. Potřebujeme tě jen na tři dny, abychom si s Tomášem mohli konečně odpočinout. Vždyť jsi sama říkala, že ti děti chybí,“ snažila jsem se zachránit situaci.

Tchyně, paní Marie, si povzdechla. „Petro, já mám taky svůj život. S kamarádkama jedeme do Mariánek. Už jsem to zaplatila. Nemůžu za vás pořád všechno řešit.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli říct. Zůstala jsem stát jako opařená. Tomáš přišel ke mně a položil mi ruku na rameno. „Co se stalo?“ zeptal se tiše.

„Tvoje máma nám prostě řekla, že na děti kašle a jede si užívat. Naše dovolená je v háji,“ odpověděla jsem a slzy se mi draly do očí. Byla jsem unavená, vyčerpaná a poslední měsíce jsem žila jen pro práci a děti. Tahle dovolená měla být naše záchrana.

Tomáš si povzdechl a sedl si ke stolu. „Já jí to zkusím ještě vysvětlit,“ řekl, ale v jeho hlase byla slyšet beznaděj. Věděla jsem, že s mámou nikdy moc nehnul. Vždycky si dělala, co chtěla.

Doma jsme měli dvě malé děti – Aničku (4 roky) a Matýska (2 roky). Oba byli živí, zvědaví a poslední dobou i pořád nemocní. Já pracovala jako učitelka ve školce a Tomáš byl účetní. Peněz nebylo nazbyt a dovolenou jsme plánovali měsíce dopředu. Všechno stálo na tom, že nám babička pohlídá děti.

Večer jsme seděli s Tomášem u stolu a mlčky jedli večeři. Děti už spaly a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

„Víš, že ona nikdy nechtěla být typická babička?“ začal Tomáš opatrně. „Vždycky říkala, že si chce užívat života.“

„Ale proč to musíme odnášet my?“ vybuchla jsem. „Vždyť jsme ji o nic neprosili celé roky! A teď, když ji opravdu potřebujeme…“

Tomáš mlčel. Věděla jsem, že ho to taky mrzí, ale zároveň nechtěl jít proti své matce.

Druhý den ráno mi volala moje maminka. „Petruško, slyšela jsem od Tomáše, co se stalo. Kdybych mohla, ráda bych vám pomohla, ale víš, jak na tom jsem s kyčlí…“

„Já vím, mami,“ povzdechla jsem si. „Neboj se, nějak to zvládneme.“

Celý den jsem byla jako tělo bez duše. Ve školce jsem sotva zvládala děti a doma mě čekal další kolotoč povinností. Večer jsem seděla u počítače a zoufale hledala hlídání dětí na internetu. Všude bylo plno nebo chtěli nehorázné peníze.

Tomáš přišel za mnou a objal mě zezadu. „Petro, nech to být. Asi to tak mělo být.“

„Ne! Já už nechci pořád ustupovat! Proč vždycky musíme všechno obětovat kvůli ostatním?“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o dovolenou. Celé roky jsem se snažila vycházet s Marií – tolerovala její poznámky o tom, jak špatně vařím nebo jak neumím vychovávat děti. Nikdy jsem jí nic nevyčetla, protože jsem chtěla mít klid v rodině.

Ale teď už toho bylo moc.

O víkendu jsme jeli k Marii na návštěvu. Děti byly nadšené – babičku měly rády, i když ji vídaly málo. Já byla nervózní a připravená na nejhorší.

Marie nás přivítala s úsměvem a hned začala vyprávět o svých plánech v lázních. „Holky z gymplu se už nemůžou dočkat! Budeme chodit na procedury a večer na víno…“

Tomáš ji přerušil: „Mami, my jsme fakt doufali, že nám pomůžeš.“

Marie pokrčila rameny: „Tomáši, já vás mám ráda, ale taky mám právo na svůj život.“

Podívala jsem se jí do očí: „A my nemáme právo na trochu odpočinku? Na chvíli bez dětí?“

Marie se zatvářila dotčeně: „Tohle není fér! Já vám přece taky nikdy nic nevyčítám.“

V tu chvíli mi došlo, že ona to prostě nechápe – nebo nechce chápat.

Cestou domů jsme mlčeli. Děti vzadu usnuly a já měla pocit naprosté prázdnoty.

Večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom, jak je těžké najít v rodině rovnováhu mezi tím dávat a brát. Jestli je vůbec možné mít harmonii tam, kde někdo myslí jen na sebe.

Možná bych měla být víc sobecká? Možná bych měla začít myslet víc na sebe? Nebo je rodina opravdu o tom pořád ustupovat?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že mám právo být naštvaná? Nebo bych měla Marii pochopit?