Musela jsem si vybrat: Jak jsem přesvědčila manžela, aby se odstřihl od vlastní rodiny, než nám zničili život

„Proč jsi mi to neřekl dřív, Tomáši?“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni třásla rukama nad hrnkem kávy. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, ale v našem bytě bylo dusno jako nikdy předtím. Tomáš stál u okna, zády ke mně, a mlčel. Věděla jsem, že se v něm něco láme. Už několikátý týden byl jako tělo bez duše – a já tušila proč.

Jeho matka, paní Novotná, byla vždycky ta, která měla poslední slovo. Když jsme se před pěti lety brali, varovala mě moje vlastní máma: „Dávej si pozor na tchyni. Její slovo bude vždycky silnější než tvoje.“ Smála jsem se tomu tehdy. Dneska bych si dala facku za tu naivitu.

Začalo to nenápadně. Každou neděli jsme jezdili na oběd do jejich bytu v paneláku na Proseku. Paní Novotná mi vždycky podstrčila talíř s komentářem: „Takhle to Tomáš miluje, viď?“ A já se usmívala a přikyvovala, i když jsem věděla, že doma jí úplně něco jiného. Jeho otec, pan Novotný, byl tichý, ale jeho pohledy říkaly všechno – nikdy jsem nebyla dost dobrá pro jejich syna.

Po narození naší dcery Klárky se všechno zhoršilo. „Klárka potřebuje babičku,“ říkala tchyně a brala si ji na víkendy bez ptaní. Jednou jsem přišla do jejich bytu a našla Klárku s rozbitým kolenem. „To nic není,“ mávla rukou paní Novotná. „Děti padají.“ Ale já věděla, že ji nechali samotnou na hřišti.

Tomáš byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Když jsem mu řekla, že už nechci, aby Klárka jezdila k jeho rodičům sama, rozčílil se: „To nemůžeš chtít! Jsou to moji rodiče!“ Ale já už nemohla dál. Každá návštěva znamenala hádku, výčitky a pocit viny.

Jednoho večera jsem seděla v obýváku a dívala se na Tomáše, jak bezmocně listuje mobilem. „Tomáši,“ začala jsem opatrně, „myslíš si, že nám tvoje rodina pomáhá? Nebo nás ničí?“

Mlčel dlouho. Pak řekl: „Nevím. Jsou to moji rodiče.“

„Ale co my? Co Klárka? Kolikrát jsi byl šťastný po návštěvě u nich?“

Zlomil se v něm hlas: „Nikdy.“

Ten večer jsme poprvé mluvili naplno. O tom, jak ho jeho matka celý život ovládala. Jak mu otec nikdy neřekl, že je na něj pyšný. Jak se cítil jako malý kluk i teď, když mu bylo třicet pět.

Začala jsem navrhovat: „Co kdybychom si dali pauzu? Nechali je chvíli být?“

Tomáš byl zoufalý: „Oni to nepochopí. Máma mě bude nenávidět.“

„A co my? Nezničí nás to?“

Následující týdny byly peklo. Paní Novotná volala každý den. Psala mi zprávy typu: „Klárka potřebuje rodinu! Jsi sobecká!“ Tomáš byl nervózní, hádali jsme se kvůli každé maličkosti.

Jednou večer přišla sms: „Jestli nám Tomáše vezmeš, nikdy ti to neodpustím.“ Ukázala jsem ji Tomášovi. Seděl dlouho mlčky a pak řekl: „Musím to udělat.“

Napsal matce zprávu: „Potřebujeme čas pro sebe. Prosím respektujte to.“

Následovalo ticho. Nikdo nevolal, nikdo nepsal. První týdny byly zvláštní – jako bychom žili v bublině. Klárka byla klidnější, Tomáš začal víc mluvit o svých pocitech. Já měla konečně pocit domova.

Ale pak přišla vina. O Vánocích jsme seděli sami u stromečku a Tomáš najednou propukl v pláč: „Jsem špatný syn?“

Objala jsem ho a řekla: „Jsi dobrý muž a táta.“ Ale sama jsem si nebyla jistá.

Čas plynul a my jsme si zvykli na nový režim. Občas jsme potkali jeho rodiče v obchodě – paní Novotná mě ignorovala, pan Novotný jen kývl hlavou.

Jednou večer přišla Klárka a zeptala se: „Proč už nechodíme k babičce?“

Podívali jsme se s Tomášem na sebe a nevěděli jsme co říct.

Dnes je to už rok od chvíle, kdy jsme přerušili kontakt. Někdy mám pocit úlevy – jindy mě tíží vina. Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem rozbila rodinu kvůli vlastnímu klidu?

Možná mi někdo z vás poradí… Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší chránit vlastní rodinu za každou cenu – i když to znamená bolest pro ty druhé?