Můj muž, jeho peněženka a můj vězeňský domov: Příběh o manželství bez svobody

„Kam jdeš? Proč ti to trvá tak dlouho? Máš vůbec představu, kolik stojí elektřina, když necháš rozsvíceno v předsíni?“ Adamův hlas mě bodl jako jehla, když jsem se vrátila z koupelny. Bylo půl deváté večer, děti už spaly a já doufala, že si aspoň na chvíli sednu s knížkou. Místo toho jsem stála v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Promiň, zapomněla jsem,“ zašeptala jsem, ale věděla jsem, že to nestačí. Nikdy to nestačilo.

Adam byl vždycky spořivý, říkali jeho rodiče. Já bych dnes použila jiné slovo – posedlý. Každý den mi dával přesně dvě stě korun na nákup, a když jsem přinesla účtenky, prohlížel je, jako by hledal důkaz zrady. „Proč jsi koupila máslo, když byl levnější margarín?“ ptal se a já se cítila menší a menší. Vždycky jsem chtěla pro děti to nejlepší, ale v jeho očích jsem byla marnotratná, neschopná hospodyně.

Začalo to nenápadně. Po svatbě jsme se přestěhovali do paneláku v Brně-Bystrci, kde Adam zdědil byt po babičce. První roky byly docela šťastné, narodila se nám dvojčata, Terezka a Matěj. Jenže pak Adam přišel o práci a všechno se změnilo. Najednou měl čas kontrolovat každý můj pohyb, každou korunu. „Musíme šetřit,“ říkal, ale já jsem věděla, že nejde jen o peníze. Šlo o moc.

Jednoho večera, když jsem se snažila uspat děti, slyšela jsem, jak Adam v obýváku zuřivě listuje mými účtenkami. „Ivo, pojď sem!“ křikl. Srdce mi bušilo, když jsem šla za ním. „Co to má znamenat? Koupila jsi dětem jogurty za třicet korun, když byly v akci za dvacet! Myslíš, že peníze rostou na stromech?“ Jeho hlas byl ostrý jako břitva. „Promiň, nevšimla jsem si,“ koktala jsem. „Nevšimla? Ty si nikdy ničeho nevšímáš! Proto jsme tam, kde jsme!“ Hodil účtenku na stůl a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

Začala jsem se bát chodit nakupovat. V obchodě jsem stála před regály a počítala každou korunu. Když jsem jednou zapomněla koupit chleba, Adam mi celý večer vyčítal, že jsem neschopná. „K čemu jsi mi vlastně dobrá?“ zeptal se a já neměla odpověď.

Moje kamarádka Jana si všimla, že se něco děje. „Ivo, jsi bledá, pořád se omlouváš, co se děje?“ ptala se. „Nic, jen jsem unavená,“ lhala jsem. Pravda byla, že jsem se bála. Adam mi zakázal vídat se s kamarádkami, prý abychom šetřili na MHD. „Stejně si jen stěžujete na chlapy,“ smál se.

Jednou jsem sebrala odvahu a navrhla, že bych mohla jít na brigádu do knihovny. „Na co? Abys utrácela za kraviny?“ vysmál se mi. „Radši se starej o děti a o byt, to je tvoje práce.“ V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem manželka, ale služka.

Dny se slévaly v jeden dlouhý šedý pruh. Ráno jsem vstala, připravila snídani, vypravila děti do školy, uklidila, uvařila, šla nakoupit, vrátila se, vařila večeři, kontrolovala úkoly. Adam přišel domů, zkontroloval účtenky, někdy i ledničku. „Proč je tu takový nepořádek?“ ptal se, i když bylo všechno uklizené. „Proč je Matěj tak hlučný? Proč Terezka nosí špinavé ponožky?“ Všechno byla moje vina.

Začala jsem ztrácet sama sebe. Přestala jsem se smát, přestala jsem číst, přestala jsem snít. Každý den jsem žila ve strachu, co zase udělám špatně. Děti to cítily. Terezka se mě jednou zeptala: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ Nemohla jsem jí odpovědět.

Jednoho dne jsem v obchodě potkala Janu. „Ivo, takhle to dál nejde. Přijď ke mně, aspoň na kafe,“ prosila. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem šla. U Jany jsem poprvé po letech cítila, že dýchám. „Musíš něco udělat,“ řekla mi. „Tohle není život.“

Začala jsem přemýšlet, jestli mám sílu odejít. Co děti? Co když Adam zjistí, že něco plánuju? Každý večer jsem ležela v posteli a přemýšlela, jestli je lepší zůstat kvůli dětem, nebo odejít kvůli sobě. Byla jsem na dně.

Jednou večer, když Adam opět kontroloval účtenky, jsem sebrala odvahu. „Adame, takhle to dál nejde. Nemůžu žít jako vězeň.“ Podíval se na mě, jako bych se zbláznila. „Co to meleš? Máš všechno, co potřebuješ. Děti, byt, jídlo.“ „Ale nemám svobodu,“ zašeptala jsem. „Svobodu? To je dneska moderní slovo, co? Chceš být jako ty tvoje kamarádky, co se rozvádějí a pak brečí, že nemají na nájem?“ Jeho smích byl krutý. „Já už nechci žít ve strachu,“ řekla jsem tiše. „Tak běž. Ale děti zůstanou tady. Ty je neuživíš.“

Ta slova mě bodla do srdce. Celou noc jsem nespala. Ráno jsem zabalila dětem věci a šla k Janě. Adam zuřil, volal mi, vyhrožoval, že mi děti vezme. Ale já už se nevrátila. S Janinou pomocí jsem našla azylový dům pro matky s dětmi. Bylo to těžké, ponižující, ale poprvé po letech jsem cítila, že žiju.

Děti plakaly, chtěly domů. Adam jim volal, říkal, že jsem je unesla. Bylo to peklo. Ale vydržela jsem. Postupně jsem si našla práci v knihovně, začala jsem znovu číst, smát se, žít. Děti si zvykly, začaly být veselejší. Terezka mi jednou řekla: „Mami, teď jsi zase jako dřív.“

Adam mě dál pomlouval, posílal mi výhrůžné SMS, ale já už se nebála. Věděla jsem, že jsem udělala správnou věc. Po roce jsem si našla malý byt v Líšni, děti chodily do školy, já do práce. Bylo to těžké, ale svobodné.

Někdy večer, když sedím u okna a dívám se na Brno, přemýšlím, proč jsem to neudělala dřív. Kolik žen v Česku žije jako já – v tichém vězení vlastního bytu, pod kontrolou manžela, který jim bere důstojnost? Proč se tolik z nás bojí udělat první krok?

Možná se ptáte, jestli to stálo za to. Ano, stálo. Protože teď už vím, že svoboda je víc než plná lednička a čistý byt. Je to pocit, že můžu dýchat.

A vy, co byste udělali na mém místě? Zůstali byste kvůli dětem, nebo byste odešli kvůli sobě? Kolik odvahy stojí začít znovu?