Moje svatební noc: Když se všechno rozpadlo během jediné hodiny

„Proč to děláš? Proč mi to děláš?“ šeptala jsem sama sobě, zatímco jsem se třásla v rohu naší ložnice. Moje svatební šaty byly celé pomačkané, závoj mi sklouzl z vlasů na zem a já měla pocit, že se dusím. Všude kolem mě byl cítit parfém cizí ženy, která ještě před chvílí ležela v mé posteli – v naší posteli – s mým manželem.

„Kláro, nebuď hysterická, tohle je prostě realita. Musíš se naučit žít v dospělém světě,“ řekl Petr, když jsem se ho pokusila zastavit. Jeho hlas byl ledový, jako by mu na mně vůbec nezáleželo. Jeho milenka, ta tmavovlasá Lucie, se jen ušklíbla a přitáhla si peřinu blíž k tělu. „Měla bys být ráda, že jsi vůbec jeho žena,“ sykla na mě, když jsem se rozplakala.

Seděla jsem tam, v koutě, a snažila se neomdlít. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsme se s Petrem poznali na univerzitě v Brně, jak jsme spolu chodili na pivo do hospody U Dvou koček, jak mi slíbil, že mě nikdy nezradí. A teď? První noc našeho manželství a on mě ponížil před cizí ženou.

Když konečně usnuli, zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Všechno mě bolelo – tělo i duše. Přemýšlela jsem, jestli mám utéct, nebo zůstat. Ale kam bych šla? Máma mi vždycky říkala, že manželství je na celý život, že žena musí vydržet. Ale tohle? Tohle přece není normální.

V tom mi zavibroval telefon. Byla to SMS od mé sestry Jany: „Kláro, prosím tě, ozvi se mi, je to důležité. Musím ti něco říct o Petrovi.“ Srdce mi bušilo až v krku. Co ještě může být horší než tohle?

Potichu jsem se vykradla z ložnice, abych je nevzbudila, a zavolala Janě. „Kláro, já vím, že je pozdě, ale musím ti to říct. Petr… on má dluhy. Velké dluhy. A Lucie… ona není jen jeho milenka. Ona je jeho věřitelka. Všechno to bylo jen kvůli penězům. On si tě vzal, protože tvoje rodina je bohatá. Chtěl tě využít.“

Zamrazilo mě. Najednou mi všechno začalo dávat smysl. Všechny ty podivné rozhovory, jeho neustálé telefonáty, tajné schůzky. Vzpomněla jsem si, jak mi před svatbou říkal, že bychom měli spojit naše účty, že by bylo praktičtější, kdybych mu dala plnou moc k mému spoření. Tehdy jsem to odmítla, protože mi to přišlo zvláštní. Teď jsem byla ráda, že jsem poslechla svůj instinkt.

Vrátila jsem se do ložnice a dívala se na něj, jak spí. Vypadal klidně, skoro nevinně. Ale já už věděla, že je to jen maska. Najednou jsem pocítila vztek. Vztek na něj, na Lucii, na sebe, že jsem byla tak naivní. Ale hlavně na to, jak snadno se může člověk stát obětí něčí manipulace.

Ráno jsem se rozhodla, že musím jednat. Petr se probudil a tvářil se, jako by se nic nestalo. „Dobré ráno, miláčku,“ řekl a políbil mě na čelo. Lucie už byla pryč. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně. „O všem. O tobě, o Lucii, o penězích.“

Petr se zarazil. „Co tím myslíš?“

„Vím o tvých dluzích. Vím, že Lucie je tvoje věřitelka. Vím, že sis mě vzal kvůli penězům. Myslíš si, že jsem hloupá?“

Petr zbledl. „To není pravda, Kláro, já tě miluju, jen jsem měl těžké období…“

„Nelži mi. Už nikdy mi nelži. Chci, abys odešel. Teď hned.“

Zpočátku se snažil vymlouvat, pak začal křičet, že jsem hysterická, že bez něj nic nezvládnu. Ale já už byla rozhodnutá. Zavolala jsem tátovi, který přijel během půl hodiny. Když Petr viděl, že to myslím vážně, sbalil si věci a odešel.

Zůstala jsem sama v bytě, kde ještě před pár hodinami začínal můj nový život. Místo štěstí a lásky tu byl jen smutek, zklamání a prázdnota. Ale zároveň jsem cítila úlevu. Konečně jsem mohla dýchat.

Začala jsem znovu. Bylo to těžké – vysvětlovat rodině, přátelům, proč moje manželství skončilo dřív, než začalo. Někteří mě litovali, jiní mě odsuzovali, že jsem to vzdala moc brzy. Ale já věděla, že jsem udělala správnou věc.

Dnes, když se podívám zpátky, vím, že ta noc mě změnila. Naučila mě, že musím věřit sama sobě, svým pocitům a intuici. Že není ostuda odejít, když vás někdo zradí.

Někdy si ale v noci, když nemůžu spát, pokládám otázku: Jak dlouho bych ještě žila ve lži, kdyby mi Jana nezavolala? Kolik z nás žije v podobné iluzi, protože se bojíme pravdy? Co byste udělali vy na mém místě?