Moje sestra mě požádala o výměnu bytu, protože čeká dítě — drama, které naši rodinu navždy rozdělilo

„Proč mi to děláš, Kláro? Vždyť víš, jak dlouho jsem na ten byt čekala!“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco jsem nervózně přecházela po kuchyni svého malého bytu na Vinohradech. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, ale v tu chvíli jsem vnímala jen svůj zrychlený dech a hlas své sestry na druhém konci linky. Klára mlčela, pak se zhluboka nadechla a tiše řekla: „Prosím tě, Jano, já už to sama nezvládnu. S Petrem čekáme miminko a ten náš byt v Nuslích je prostě malý. Ty jsi sama, nepotřebuješ tolik místa…“

Ta věta mě bodla přímo do srdce. Sama. To slovo se mi rozléhalo v hlavě jako ozvěna. Ano, byla jsem sama. Po rozvodu s Tomášem jsem si konečně našla svůj klid, svůj prostor, svůj domov. A teď mi ho má vzít vlastní sestra? Jen proto, že ona má rodinu a já ne? Vzpomněla jsem si na dětství, kdy Klára vždycky dostala všechno, co chtěla. Nové kolo, lepší pokoj, víc pozornosti od rodičů. Já byla ta starší, rozumná, která ustupuje. Ale teď jsem už dospělá, mám právo na svůj život, na svůj byt!

„Kláro, to není fér. Já jsem si ten byt vybojovala, sama jsem ho opravila, všechno jsem si zařídila. Proč bych se měla stěhovat?“ snažila jsem se udržet hlas klidný, ale cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Klára začala plakat. „Jano, já vím, že to není jednoduché, ale já už fakt nevím, co dělat. Petr je pořád v práci, naši nám nemůžou pomoct, a já… já se bojím, že to nezvládnu. Prosím tě, aspoň na rok, než najdeme něco většího…“

Zavěsila jsem a zůstala stát u okna. Venku se stmívalo, světla aut se odrážela v mokrém asfaltu. V hlavě mi vířily myšlenky. Co když Kláře nevyhovím? Co na to řeknou rodiče? Co když se mi už nikdy nepodaří najít takový byt? A co když… co když opravdu zůstanu sama? Vzpomněla jsem si na mámu, jak mi vždycky říkala: „Rodina je nejdůležitější, Janičko. Musíte si pomáhat.“ Ale kdo pomůže mně?

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem se snažila soustředit na tabulky a maily, ale pořád jsem měla v hlavě Klářin uplakaný hlas. Když jsem přišla domů, čekala mě další rána. Na stole ležel dopis od rodičů. „Jani, víme, že je to těžké, ale Klára tě potřebuje. Vždyť jsi vždycky byla ta silnější. Pomoz jí, prosím. Máma a táta.“

Vztek ve mně vřel. Proč mám být zase ta silnější? Proč mám zase ustupovat? Zavolala jsem mámě. „Mami, proč mi to děláte? Proč mám pořád ustupovat Kláře? Já taky něco potřebuju!“ Máma povzdechla: „Jani, Klára je v těžké situaci. Ty jsi vždycky byla samostatná, zvládneš to. Ona teď potřebuje pomoc.“

Týdny plynuly a napětí v rodině rostlo. Klára mi psala zprávy, volala, dokonce mi poslala fotku ultrazvuku. „Podívej, bude to holčička. Jmenuje se zatím Anička. Prosím, Jani, udělej to pro nás.“ Petr mi volal, že prý to zvládneme, že mi pomůžou se stěhováním. Rodiče mě přemlouvali, že rodina je přece přednější než nějaký byt. Kolegové v práci si všimli, že jsem podrážděná, uzavřená do sebe. Jednou mě dokonce šéfová zavolala do kanceláře: „Jano, děje se něco? Jsi poslední dobou úplně jiná.“

Jednoho večera jsem seděla na balkoně, popíjela víno a dívala se na noční Prahu. Přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu tak špatná sestra, když nechci ustoupit. Nebo jestli mám právo na svůj život, na svůj klid. Najednou mi přišla zpráva od Kláry: „Jani, omlouvám se, že na tebe tlačím. Jen jsem zoufalá. Miluju tě.“ Rozplakala jsem se. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme si s Klárou byly blízké. Jak jsme si jako malé hrály na zahradě, jak jsme si šeptaly tajemství pod peřinou. Kam se to všechno podělo?

Rozhodla jsem se, že se s Klárou sejdu. Seděly jsme spolu v kavárně na Letné, obě nervózní, obě s očima plnýma slz. „Kláro, já tě mám ráda, ale mám pocit, že na mě všichni tlačí. Jako bych byla jen prostředek k vašemu štěstí. Já taky potřebuju být šťastná.“ Klára mě vzala za ruku: „Já vím, Jani. Omlouvám se. Ale já fakt nevím, co dělat. Bojím se, že to sama nezvládnu.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Byla jsem rozpolcená mezi láskou k sestře a touhou po vlastním životě. Nakonec jsem souhlasila s výměnou, ale stanovila jsem podmínky – jen na rok, a že mi pomůžou najít nový byt. Klára souhlasila, Petr taky. Rodiče byli šťastní, ale já cítila prázdno. Když jsem balila krabice, dívala jsem se na stěny, které jsem sama malovala, na knihy, které jsem si pečlivě vybírala. Bylo to, jako bych ztrácela kus sebe.

Po stěhování jsem se cítila cizí i sama sobě. Nový byt byl menší, tmavší, hlučnější. Klára mi psala, jak je šťastná, jak maluje dětský pokojíček. Rodiče mi děkovali, ale já měla pocit, že jsem přišla o všechno. S Klárou jsme se vídaly méně, protože měla plné ruce práce s miminkem. Petr byl pořád v práci. Já seděla večer u okna a přemýšlela, jestli jsem udělala správně.

Jednou jsem potkala sousedku z bývalého domu. „Jano, proč jste se stěhovala? Vždyť jste tu byla tak spokojená.“ Nevěděla jsem, co odpovědět. Jen jsem se usmála a šla dál. V hlavě mi zněla otázka: Opravdu je rodina vždycky přednější než vlastní štěstí? Nebo jsem jen slabá, že jsem zase ustoupila? Co byste udělali vy na mém místě?