Moje rodina jsou skuteční vyžírkové: S Martinem jsme jim dali lekci, na kterou nezapomenou

„To si snad děláš srandu, mami! Zase přijedou? Vždyť tu byli minulý víkend!“ vyhrkla jsem, když jsem v pátek odpoledne zahlédla v mobilu zprávu od sestry: ‚Ahoj, zítra bychom přijeli s dětmi, těšíme se na saunu!‘

Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené v těstě na domácí housky, a cítila, jak se mi v hrudi zvedá vlna vzteku. Martin seděl u stolu a listoval letákem z OBI, kde jsme před měsícem koupili naši vysněnou saunu z modřínu. „Kláro, musíme si promluvit,“ řekl tiše a já poznala, že už toho má taky dost.

Když jsme si tu saunu pořizovali, byla to naše malá radost. Po letech šetření, po všech těch večerech, kdy jsme místo kina seděli doma a počítali každou korunu. Chtěli jsme místo, kde si odpočineme po práci, kde budeme jen my dva. Ale od chvíle, kdy to zjistila rodina, se z našeho domova stalo veřejné lázně.

Začalo to nenápadně. Nejprve přijela mamka s tátou – „jen na chvilku, Klárko, stejně už jsme dlouho nebyli na návštěvě.“ Pak sestra Jana s manželem a dětmi – „děti by si tak rády zaplavaly v bazénu a pak do sauny, víš jak je to zdravé!“ Bratr Petr s přítelkyní – „u nás v paneláku je pořád hluk, tady je takový klid.“

A tak to šlo týden co týden. Všichni přijeli, rozvalili se na zahradě, snědli všechno jídlo z lednice a pak se naložili do sauny. My s Martinem jsme místo relaxu běhali kolem nich s tácem chlebíčků a minerálek. Když jsem si dovolila říct, že bychom rádi měli víkend jen pro sebe, mamka se urazila: „No promiň, že tě chceme vidět! To už nejsme rodina?“

Jednou večer jsem seděla s Martinem na terase. „Víš co mě nejvíc štve?“ zeptal se. „Že si toho vůbec neváží. Jako by to byla samozřejmost.“ Mlčky jsem přikývla. V tu chvíli mi došlo, že pokud něco neuděláme, nikdy se to nezmění.

A tak jsme vymysleli plán.

Další sobotu jsme připravili všechno jako obvykle – zahrada posekaná, sauna vyhřátá. Rodina dorazila přesně ve dvě. Děti běhaly po trávníku, Jana už rozbalovala domácí koláč (který ovšem nikdy nebyl pro nás), Petr si otevřel pivo z naší lednice.

„Tak co, kdy nás pustíte do sauny?“ ptala se mamka netrpělivě.

Martin se usmál: „No, dneska je to trochu jinak. Rozhodli jsme se, že si to tentokrát každý zaplatí sám.“

Nastalo ticho. Všichni na nás zírali jako na blázny.

„Cože? To myslíš vážně?“ vyhrkla Jana.

„Ano,“ pokračovala jsem klidně. „Sauna stojí peníze – dřevo na topení, voda, údržba. A taky jídlo a pití něco stojí. Takže kdo chce do sauny, přispěje dvě stovky na osobu. A kdo chce jíst a pít, může si přinést vlastní.“

Mamka zbledla: „Tohle by mě nikdy nenapadlo… Vždyť jsme rodina!“

„Právě proto,“ odpověděl Martin. „Rodina by měla respektovat naše soukromí a nebrat naši pohostinnost jako samozřejmost.“

Následovala dlouhá trapná pauza. Děti začaly fňukat, že chtějí do vody. Petr se uraženě zvedl a řekl: „Tak my teda jedeme domů.“ Jana za ním sykla: „Tohle ti nezapomenu!“

Když všichni odešli, sedli jsme si s Martinem do sauny sami. Bylo ticho. Jen praskání dřeva a vůně modřínu. Poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.

Další týdny byly zvláštní. Mamka mi nevolala jako dřív. Jana mi psala jen krátké zprávy typu ‚Všechno v pohodě‘. Petr mě ignoroval úplně.

Občas mě bodla výčitka svědomí – nejsem moc tvrdá? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty víkendy, kdy jsem místo odpočinku sloužila jako obsluha ve vlastním domě.

Jednoho dne mi přišla zpráva od mamky: ‚Klárko, můžeme přijít na kafe? Jen my dva.‘ Souhlasila jsem. Seděly jsme spolu u stolu a ona najednou řekla: „Víš… asi jsme to přeháněli. Neuvědomili jsme si, jak moc vás to zatěžuje.“

Objala mě a já měla slzy v očích.

Dnes už rodina přijde jen občas – a když ano, přinesou něco dobrého nebo pomůžou na zahradě. Naše sauna je zase naše.

Někdy si říkám – musela jsem opravdu zajít až tak daleko? Nebo je správné postavit si hranice i před vlastní rodinou? Co byste udělali vy?